Poslední závěrečný díl. Je to slátanina (jako předchozí dva), ale vy to přežijete :) A kdo ne, tak to číst nemusí ;)
Nikdo se ani trochu nedivil, když nálada v VIII.B nebyla zrovna nejveselejší. Většina spolužáků se sedmičlené skupince vyhýbala, co to šlo, zato učitelé byli kupodivu vstřícní. Většinu dne třída promlčela a nijak zvlášť se neprojevovala. Napětí ve vzduchu by se dalo krájet. Všichni si oddechli, když konečně opustili budovu a vydali se směrem ke svým domovům.
Zvláště našemu "záchranářskému oddílu" nebylo nijak do smíchu. Dneska totiž měli udělat zásadní krok. A pokud se jim to nepodaří, bude všechno ztraceno...
Ale o ničem z toho jsme neměli ani ponětí. A myšlenky na to, co se asi děje ve škole, bylo to poslední, co nás trápilo. Cesta lesem nebyla zrovna příjemná a trvala jim skoro celý den. Za tu dobu téměř nikdo nepromluvil. Jen občas jsme se na sebe podívali, aby jsme zjistili, jak jsou na tom ostatní. Ve všech tvářích se však dalo vyčíst to samé - strach. Věděli jsme, že stejně je jednou chytnou, že to nemá cenu. Ale od té doby, co jsme vyběhli školními vraty jsme neměli na výber - museli jsme se snažit dorazit do cíle, co to šlo.
Když se však setkal můj a Petrův pohled, bylo to jiné. Urputnou rychlostí se mi rozbušilo srdce a jako by ani nemělo v plánu zastavit. Měla jsem vždy pocit, že z jeho pohledu se mi podlomí kolena a já zůstanu ležet na zemi a už nikdy nevstanu.
Neustále jsem musela myslet na jeho včerejší něžné objetí a jeho starostlivý pohled. Vždycky mě ty jeho "kecy" straštně štvaly, vždycky jsem měla chuť mu je oplatit pohlavkem, tak proč mi teď tak buší srdce?
Byla jsem neskutečně ráda, když jsem spatřila první domy a v dálce uviděla špičku kostela, která se šplhala do výšin.
Nedokázala jsem se ani vzpamatovat a byli jsme ubytovaní ve staré už dávno nepoužívané jídelně. Filipův strýc byl vážně moc hodný...Ani se nevyptával, k naší úlevě mu stačilo vysvětlení, že tu jsme na prázdninách...Nějak mu asi nedošlo, že žádná škola ještě v červnu prázdiny nemá.
Půjčil nám nějaké spacáky a my se v klidu mohli uvelebit na zemi a sníst si večeři složenou z obyčejných rohlíků a taveného sýra, kterou nám ochotně přinesl. Tedy tak v klidu, jak jen to šlo. Ač jsem se snažila sebevíc, nemohla jsem zapomenout na všechno, co se kolem mě dělo. Navíc jsme do toho zatáhli další osobu, což věci jenom zhoršovalo.
Vůbec jsem si neuvědomila, jak dlouho tam tak zamyšleně sedím. Rozhodně to ale nebylo krátce, protože se začínalo stmívat. Tedy - už se dávno na nebi lesklo několik zářivých hvězd a měsíc je vesele doprovázel.
Filip s holkama si už pomalu chystali spací pytle. Z myšlenek mě vytrhnul Anetin hlas:
"Kdo si vezme hlídku tentokrát?"
Chtěla jsem jí odpovědět, ať to zase přenechaí na mě, ale Petr byl rychlejší:
"Vezmu si ji,"
"Cože?" vydechla jsem. "To je dobrý, zvládnu to," zamračila jsem se.
"Jo jasně. A zítra by jsi ani nevstala. Hele, nespala jsi ani včera, takže tentokrát zůstanu vzhůru já."
"Má pravdu. Měla by ses vyspat," vybídla mě Veronika.
"Fajn," rezignovala jsem a zalezla do spacáku. Okamžitě na mě únava dopadla a já cítila, jak mi těžknou víčka. Sotva jsem je ale zavřela, uviděla jsem Petrův usmívající se obličej. Trhla jsem sebou.
Proč? Proč myslím zrovna na něj?
Koukala jsem do prázdna a nemohla jsem ho vypuit z hlavy. Pokaždé, když jsem zavřela oči, spatřila jsem ten samý výjev. Navíc pocit, že sedí blízko mě a sleduje každý můj pohyb, mi to rozhodně neusnadňoval. A tak jsem tam jen ležela a poslouchala pomalé výdechy ostatních členů tohoto "dobrodružství".
Nevím, jak dlouho jsem tam takhle ležela, mohla to být hodina nebo i dvě...Ale uslyšela jsem, vzdalující se kroky. Moc dobře jsem věděla, že patřili Petrovi a blížili se k malé kuchyňce na druhé straně jídelny.
V tu chvíli mi spadl kámen ze srdce. Potichu jsem se posadila a oknem sledovala noční oblohu. Kolena jsem si přitáhla k sobě a pevně je objala pažemi. Cítila jsem úlevu, ale zároveň strach. Zdá se mi to, nebo dnes ty hvězdy září tak smutně? Měla jsem pocit, jako by dosáhli až do mého srdce a cítili všechny mé pocity. Byla jsem zmatená a vystrašená. A k dovršení toho všeho jsem neustále musela myslet na Petra, jakoby tohle všechno nestačilo k tomu, abych se naprosto zbláznila. Až tohle všechno skončí, najdu si psychyatra, slíbila jsem si.
"Říkal jsem ti přece, že dneska si vezmu hlídku já," ozval se za mnou jeho konejšivý něžný hlas. Překvapeně jsem se ohlédla a nedokázala jsem se vyhnout tomu jeho starostlivému pohledu. Jakoby mu vůbec nedocházelo, proč tu jsme, ale veškerá jeho pozornost směřovala na mě. Bože, tohle je dost hloupej vtip. Utíkáme před policií kvůli něčemu, co jsme neudělali, a ještě ke všemu se Petrova pozornost soustředí jen na mě, třídní šprtku, o kterou člověk zavadí pohledem jen, když chce opsat matematiku. Povzdechla jsem si. Kdyby byl duben, budu jen nedočkavě čekat, až někdo se vším smíchem zařve "Apríl!".
"Nemůžu usnout," pokrčila jsem jen rameny a odtrhla pohled od jeho studánkovitých očí. Raději jsem se začala zajímat o ne zrovna vyleštěnou podlahu, protože v jeho přítomnosti hrozilo, že nadobro ztratím hlas.
"Kdybych já celou minulou noc nespal, jsem tuhej během minuty," usmál se a sednul si vedle mě. Teprve teď jsem si všimla, že v ruce dřímá hrnek s horkým čajem. Tak proto odešel...
"Stejně je to tvoje chyba," zamumlala jsem a doufala, že to neslyšel. Bohužel ano.
"Moje chyba?" pozvednul tázavě obočí.
"Já ti říkala, že bych si tu hlídku zase vzala," ušklíbla jsem se na něj.
"Takže když je to teda moje chyba, tak je asi i na mě, abych ti pomohl usnout, že?" usmál se tak, že jsem celá zrudla. Byla jsem neskonale vděčná, že je právě noc.
"To jsem zvědavá, jak bys to chtěl udělat," pochybovala jsem.
"Tak si lehni, zavři oči a uvidíš," mrknul na mě.
"Chceš mi zazpívat ukolébavku, nebo co?"
"Jo, tak to bych ti asi moc nepomohl, spíš naopak - probudil bych i tady ty tři mrtvoli," zavtipkoval a hodil hlavou ke třem spícím vedle nás. Zasmála jsem se.
"Tak co bude?" vyzval mě znovu.
"Já nevím, pořád ti nějak nevěřím," zamračila jsem se. Nedokázala jsem si ani představit, co se chystá udělat. Tenhle blonďák byl naprosto nepředvídatelný a toho sjem se nejvíc obávala.
"Věř mi trochu. Co bych ti asi tam mohl udělat?" povzdechnul si.
"Právě že nevím," odpověděla jsem mu, ale slabý hlásek v mé hlavě mi kázal, abych ho poslechla. Stále jsem pochybovala, ale i přesto mě hlásek přemluvil a já si poslušně lehla. Můj pohled se setkal s Petrovvým. Věděla jsem, na co čeká a tak jsem pochybovačně zavřela oči. Chvíli bylo ticho a nic se nedělo. Ale najednou jsem ucítila jeho teplý dech na mém obličejí. Zaváhla jsem a chtěla otevřít oči, ale než jsem to stačila udělat, naše rty se propojily.
Z mého snového světa mě probudily známé tiché hlasy. Udiveně jsem otevřela oči a zamžourala do oslňujícího světla. Kousek ode mě seděla skupinka mých spolužáků, polohlasně se o něčem bavili a k tomu žvýkali snídani.
Pomalu jsem se posadila a protáhla se.
"Hele, už je vzhůru," ozval se Anetin hlas a všichni přítomní se na mě se zájmem otočili. Můj pohled se setkal s Petrovým. Usmíval se. Zato já okamžitě zčervenala, protože si vzpoměla na včerejší večer. Pamatovala jsem si jen na to, jak se ke mě naklonil a políbil mě. A pak mi do ucha zašeptal "Dobrou noc"....Asi jsem pak usnula, ale nevypadalo to, že by byl Petr nějak překvapený. Naopak. Usmíval se na mě, tak vřele a vlídně, až se mi roztřepala kolena. Přesto jsem se nějak donutila vstát dojít k nim a sednout si naproti němu.
"Měli jste mě vzbudit," vyčetla jsem jim s pohledem upřeným k zemi.
"Nikam nespěcháme, takže by to bylo zbytečný," zavrtěl hlavou Filip.
"Jdu uvařit čaj, chce ještě někdo?" zeptala se Veronika.
"Jo, já si dám," odpověděla jí Aneta a rovnou pobrala špinavý nádobí válící se po zemi.
"Pomůžu ti," nabídl se FIlip, když viděl, že Aneta všechno nepobere.
"Ani tu ukolébavku jsem ti zpívat nemusel," usmál se Petr. Zčervenala jsem.
"Promiň, nechtěla jsem takhle vytvrdnout," ospravedlňovala jsem se, i když vlastně nebylo proč.
"Nemusíš se omlouvat, byl to účel ne?"
Nevěděla jsem, co na to říct. Políbil mě a teď říká, že to byl účel? Tak co to teda mělo znamenat? Má mě vážně rád, nebo tohle všechno byla jen hloupá fašírka na na pobavení?!
Sklopila jsem hlavu k zemi. Zázraky se jen tak nestávají, měla jsem tušit, že někdo, jako Petr by se nkdy nesnížil k tomu, aby si začal s někým, jako jsem já.
"Zlobíš se?" vydechl překvapeně, když uviděl můj smutný pohled.
"Cože?" zvedla jsem hlavu. Jeho obličej nabyl růžové barvy a nešťastně na mě koukal.
"Za ten včerejšek," vysvětloval.
"Já..." nedořekla jsem to. Ani jsem nevěděla, co říct.
"Asi na to vážně není nejvhodnější doba ani místo, ale..." jeho hlas se vytratil.
"Jestli je to jeden z těch tvých hloupých vtípků, tak budu dost naštvaná, i když to by ti pak asi bylo jedno, že," ušklíbla jsem se na něj. Tohle ze mě prostě jen vypadlo. Nechtěla jsem to říct a teď jsem toho taky náležitě litovala.
"Nebylo," hlesl. "Nebylo by mi to jedno. Ale netušil jsem, že by sis mohla něco takovýho myslet."
"A ty se divíš?" zeptala jsem se ho. "Celou tu dobu jsem vám jen pro smích, pořád se do mě navažujete a najednou mě políbíš a chceš po mě, abych ti věřila? Promiň, ale to je absurdní," zamračila jsem se.
Sklopil oči. Nechtěla jsem ho tak vidět. Ten jeho smutný obličej mi trhal srdce. Ale co bych mu měla říct? Stále jsem měla v sobě zmatek a vlastně jsem mu stále nedokázala věřit, i když jsem si to strašně přála.
Najednou se ozval zvenku nějaký rámus. Všichni jsme okamžitě zpozorněli.
"Co to bylo?" vydechla překvapeně Aneta a všichni tři se k nám okamžitě rozeběhli. My dva už byli na nohou a čekali, co se bude dít.
Než jsme se nadáli, někdo vyrazil dveře a ubjevilo se tu několik ozbrajených policistů mířících na naši pětici. Srdce se mi strachem zastavilo.
"Policie! Zvedněte ruce nad hlavu§" přikázal nam jeden z nich a my vyděšeně udělali přesně to, co po nás chtěl.
Policista k našemu překvapení schoval zbraň a do vysílačky nahuhňal něco jako "Máme je" a šel k nám.
"Nebojte se, nic vám neuděláme. Zjistili jsme totiž, že jste nevinní," usmál se na nás a já na něj vykulila oči.
"Cože?" vyhrknul překvapeně Filip.
"Ale i tak vás musíme dopravit zpátky k vašim zákonným zástupcům."
Najednou mi spadnul kámen ze srdce, neudržela jsem se a po tvářích se mi začaly kutálet slzy štěstí. Je konec!
Policista nás doprovodil před budovu, kde na nás čekalo několik policejních aut. Tedy přesněji pět. Jeden z jeho kolegů se mě ujal a ukázal mi "moje" auto, které mě odveze domů. Už jsem šahala po klice, ale něco mi zabránilo dveře otevřít.
S pocitem štěstí, že je takhle hrůza konečně za mnou, se mi ale mísil nějaký nepatřičný smutek. Nechápala jsem to. Konečně tahle odpornost skončila, ale já stejně nechci odjet...Před očima se mi zjevil Petrův smutný obličej. Nedokázala jsem ten výjev zahnat, ať jsem se snažila sebevíc...
"Počkej!" ozval se za mnou známý hlas. Překvapeně jsem se otočila a srdce mi zaplesalo zadostí, když jsem spatřila Petrův obličej, který se ke mě hnal.
"Omlouvám se," vyhrkl, když se těsně přede mnou zastavil. Vytřeštila jsem oči.
"Za co?"
"Že jsem ti to neřekl už dřív, ale když tam vtrhli ti poldové, najednou jsem strašně litoval toho, že jsem ti to neřekl." Mluvil tak rychle, že jsem mu téměř nerozuměla. "Já...nevím proč, ale stále na tebe musím myslet," zašeptal.
"Musíme jet," ozval se policista, ale já ho nevnímala. Pořád jsem se musela dívat na ten Petrův utrápený obličej.
Najednou mi ale v hlavě utkvěla myšlenka, kterou jsem nedokázala zahnat. Ovládla mě. Uděla jsem pár posledních kroků a políbila jej. Překvapeně na mě pohlédl.
"Promiň, nevím, proč jsem to udělala," omlouvala jsem se a celá zčervenala. "Ale...asi jsme na tom stejně."
Bylo zvláštní se další den vrátit do školy. Několik lidí nás radostně objímalo, ale většina se nás spíš stranila. Jako by chtěla uvěřit tomu, že jsme vinni. Bylo jasné, že už to nikdy nebude jako dřív. Nemůžu říct, že bych byla ráda za to, co se posledních pár dní událo, ale nejspíš nás to ucelilo. Naše třída se totiž rozdělila an dvě poloviny - ti, kteří nás dostali z průšvihu a ti, kteří by naopak byli rádi, kdyby jsme skončili za mřížemi. Nějak mi to ale po pár dnech přestalo vadit, protože jsem zjistila, že nic není tak špatné, jak se na první pohled zdá, a že najít opravdové přátele můžu i tam, kde bych to vůbec nečekala.
Mno a co se týče mě a Petra, tak to vám snad ani nemusím povídat, ne? :)



Ahoj
na mém blogu je soutěž.
byla bych moc ráda kdyby ses zapojil/a.
Promiň za reklamku...
PS:Hraje se o skvělé ceny