Měli jsme za úkol napsat za dvě (vyučovací) hodiny slohovku...Dostali jsme asi deset témat, ale na žádné z nich mě nic nenapadalo...Ale pořád mi do hlavy naskakovala moderní Sněhurka a tak mi to nedalo...Jenže já neumím psát krátké povídky a hlavně vymyslet něco z fleku - to dá pěkně zabrat. A nic jinýho, než takhle slátanina mi prostě na mozek nevyšla. Navíc většinu věcí jsem vymýšlela při psaní. Doufám, že si díky tomuhle o mě nic nepomyslíte :D Jsem slušná dívka, která má akorát strašně bujnou fantazii a chtěla trochu pobavit naši profesorku :D Náhodou nakonec všem doporučila, ať si ji přečtou, že to stojí za to :D Nechala jsem teda nahlídnout jen 3 lidi, ale stejně to dám i sem...Jako každou moji tvorbu ;)
Za sedmero horami, za sedmero řekami leželo jedno krásné království. A v něj, tam někde úplně u hranic, lidé jej nazývali konec světa, ležela malá vesnička jménem Aš.
Starosta téhle malé, bezvýznamné, ale pěkné vesničky byl už velice starý, ale i přesto čilý a "prdlý", jako by byl čerstvý puberťák. A tak se stalo, že se na svá stará kolena oženil. Žena to byla pěkná, mladá, ale každému bylo jasné, že jde po penězích. Všimla si toho i starostova nemanželská dcera Sněhurka. Ta byla velice krásná. Měla téměř bílou pleť, protože byla albín, i její vlasy byly bílé jako sníh, ale to nikdo nevěděl, protože si je nechala od své kadeřnice obarvit na černo.
Žena starosty, paní Starostová, byla velice krutá žena. Vlastnila malé zrcátko, které používala, když si chtěla nanést další vrstvu pudru, který zdobil její otravný obličej snad i ve spánku. Nebylo to ale obyčejné zrcadlo, bylo kouzelné. A Starostová se ho každé ráno ptala:
"Zrcadlo, zrcadlo, kdo je v celém Aši nejmocnější?"
A zrcátko vždy znuděně odpovědělo:
"Babino stará, kolikrát se mě na to budeš ještě ptát? Jsi starostova žena, vše, co mu navykládáš, odkývne. Co bys ještě chtěla?"
Bohužel se jednoho dne stalo, že to její kapesní zrcátko nevydrželo a rozkřiklo se:
"Už mě vážně štveš! Pořád ta samá otázka! To tě nezajímá nic jinýho?! Ale já ti něco povím: Dneska má Sněhurka osmnácté narozeniny, takže už může po svém otci převzít velení. Ha! A máš útrum! Už mě neotravuj!"
Když to Starostová slyšela, roztřásly se jí ruce a začala se potit jako prase, takže její dokonalý make-up se totálně roztekl.
Naštvaně vytáhla z kabelky mobil, samozřejmě nenovějšího Sony Ericsona, a zuřivě vytočila nějaké číslo. Třikrát zazvonil, než se ozvalo otravné: "Haló?"
"Ty lemro líná, okamžitě sem přijď! A nebo víš co? Raději si sbal ty svý saky paky a běž na Sněhurku! Je mi jedno, co s ní uděláš, ale ať už ji nevidím!" rozkřikla se na svého právníka Berta.
"Jejda, co se rozčiluješ? Nech mě alespoň dospat, včera jsem se totálně zlil, mám strašnou kocovinu," postěžoval si.
"Okamžitě zvedni ten svůj línej zadek a udělej s tím něco! Slíbil jsi mi vládu nad Ašem a zatím se nic neděje!"
"Jdi do háje, nikam nejdu," zakončil Bert a zaklapl telefon. Starostová se rozzuřila ještě víc. Vzteky hodila mobil o stěnu, až se částečky mobilu rozlétly po celé místnosti.
Sněhurka to všechno ale slyšela.
"Já se na tebe můžu…víš co," uchechtla se v duchu, stopla taxík jedoucí kolem a nadiktovala řidiči adresu chaty, kterou kdysi koupila její matka, aby od ní měla pokoj. Snad to nadiktovala špatně, snad taxikář byl blb, zkrátka se ocitla u úplně cizí chaty. Ale peníze jí došly, taxík už byl taky fuč, a tak se rozhodla, že tu prostě zůstane. Ani neklepala, jaká by byla šance, že v tomhle polorozpadlém obydlí někdo bude? Ale byl. A dokonce ne sám. Takovou kalbu už dlouho neviděla! Hudba na "plný pecky", všude se povalovaly prázdný flašky, byla tu cítit marihuana a všichni se dobře bavili. Nedokázala ani všechny spočítat.
Všimla si, že ji zvědavě pozoruje nějaký chlápek, zřejmě majitel chaty. Rozhodla se, že za ním půjde a vysvětlí mu to, když najednou do davu zavolal:
"Hej Břéťo! Je tu nějaká nová!"
Čekala, co se bude dít, když se odněkud ozvalo:
"Zdá se, že jsi slyšela o mém doupěti."
Rozhlížela se na všechny strany, ale stále netušila, kdo to řekl.
"Kam to čumíš? Tady dole!" promluvil znovu.
Když se podívala ke svým nohám, nemohla si pomoci a vyprskla smíchy. Ten kluk, nagelovanej blonďák v hopperským vohozu, mohl mít tak sedmdesát centimetrů.
"Promiň, překvapil jsi mě," omlouvala se s uslzenýma očima.
"Jsem na to zvyklej," ušklíbl se. "Co tu děláš?"
A tak mu vše povyprávěla. O své otci, o Aši i o Starostové.
"Mno, když mi tady pak pomůžeš uklidit, tak tu klidně můžeš zůstat," nabídl jí a ona vděčně souhlasila.
Po chvíli ale někdo zaklepal na dveře. Dost zuřivě, jinak by ho ani nikdo neslyšel. Sněhurka otevřela a ve dveřích stála nějaká Emo mařena s divně páchnoucím báglem.
"Nazdár, kočeno, ty vypadáš na někoho, kdo by si dal něco pořádného," začal ten Emo zjev.
"Nehulím, nechcu skončit jako ty," vyhodila ji Sněhurka.
"Hej, ty tam!" ozvalo se v dálce. Ze křoví vylezl nějaký policista. "Konečně jsem tě chytil! Slečno, tohle je známá překupnice drog, doufám, že vás moc neobtěžovala," usmál se na Sněhurku, když k ní doběhl.
"Nejsem žádnej překupník drog, jsem Starostová v blízkém Aši!" rozkřikla se Mařka a hodila paruku vztekle na zem. "Tobě vždycky všechno vyjde, ty hnusná krávo! Ani otrávit jsem tě neměla šanci!" rozkřikla se na ni Starostová. Ale to už ji policista vedl v poutech pryč.
Od té doby žila Sněhurka s Břéťou v chaloupce, a dokud neumřeli, tak tam kalí dodnes.

Na konec jsem neměla dost času, ale chtěla jsem to ještě víc rozvést...bohužel čas byl čas a navíc profesorka už tak toho na čtení měla dost...Kdyby vás to zajímalo, dostala jsem za 2, páč jsem tam měla několik pravopisných chyb...



Mě to přijde dokonalé. U mě by jsi určitě dostala jedničku. Možná taky proto, že jsem nehledala pravopisný chyby.
Taky jsem se o něco takového pokoušela, na Perníkovou chaloupku, ale ty to máš podstatn lepší. Možná půjdu ještě něco zkusit sepsat. Docela mě to navnadilo. Pěkný :)