close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 




Když se Krutomluv zlobí
aneb
Články, které mají s autorských klubem společného pramálo

Živote spomal! Nestíhám!
aneb
Když se snažm dohonit štěstí

Když mi myšlenky samy skáčou do hlavy
aneb
Jak jsem na ulici potkala múzu

aneb
Když píšu bez nápadu

Svět (ne)omezených možností
aneb
Moje hlava je omezená až až

Člověk je tvor nerozumný
aneb
Když chci předat informace světu

aneb
Když Pablo Picasso bledne závistí a Leonardo Da Vinci se obrací v hrobě...
Jsem hrdá členka klubu šílenců...Komu nešibě s námi, tomu šibe proti nám...
>> Na chvíli se zastavte...A darujte pár chvil pro jedno hlasování... <<

Odi et amo III. - Když musíš, tak musíš

10. ledna 2010 v 0:00 | Yoshika-chan |  Odi et amo
Poslední část, kterou jsem měla rozepsanou předem...Ať se líbí ;)



Po tomhle chabém pokusu Michaela odpálkovat, jsem se rozhodla, že si zajdu do školní knihovny zkouknout, co je tam nového. Ne že bych tam trávila všechny volné chvíle, ale právě jsem se potřebovala někde usídlit a ani školní zahrada, ani pokoj nepřicházel v úvahu. Knihovna sídlí v druhém patře internátní budovy a rozhodně nehrozí, že by se tam někdo z nezvaných hostů ukázal. Nebo jsem si to alespoň myslela.
Už od vchodu jsem spatřila Dana, jak se prohrabuje mezi knížkami a něco hledá. Vydala jsem se tedy jeho směrem a ocitla se v oddělení sci-fi literatury. To byla jeho nejoblíbenější četba a nedal na ni dopustit.
"Už tě omrzelo relaxování?" ušklíbnul se na ně, když si mě všimnul. Ani se neotočil a hned věděl, že jsem to já. Nikdy jsem nechápala, jak to dělá, snad mě poznal podle stylu chůze, či co.
"Ani se neptej," mávla jsem rukou. Sáhla jsem do regálu a vytáhla svazek v modrých deskách, který mi náhodně padl do oka, a začala si v něm ledabyle listovat.
"Je teprve první den a už se pokazilo všechno, co se jen pokazit dalo," povzdechla jsem si.
"Tak zlý to snad nebude, ne?" usmál se Dan. "Třeba to s Michaelem nebude tak strašný. Přeceněn on je taky pořád jen s tou svou partou, nebo zkouší."
"Nejde jen o tom. Mám prostě takovej divnej pocit."
"Myslím si, že všechno zlý je pro něco dobrý," pokrčil rameny.
"Prosím tě, nezačínej zase s těma svýma moudrama. Budu to muset přežít celej rok, tak mi dej alespoň týden pauzu," ušklíbla jsem se.
"Cože? Jak to myslíš, přežít?" hrál uraženého. "Já ti dám přežít," rozcuchal mi se smíchem vlasy. Věděl moc dobře, že jsem ho jen popichovala. Na to mě zná až příliš dobře.
Sklonila jsem se a několikrát pohodila hlavou, aby se mi vlasy zase alespoň trochu ustálily.
Když jsem se ale zase narovnala, spatřila jsem čtyři postavy stojící u dveří knihovny.
"To snad ne," hekla jsem. Než jsem se stačila vzpamatovat, došlo mi, že míří rovnou k nám.
"Hledali jsme vás snad všude," usmál se Martin, když se ocitli vedle nás.
"Co potřebujete?" zeptal se Dan jakoby nic. Jeho klid jsem obdivovala. Protočila jsem panenky a vrátila knížku zase zpátky na svoje místo.
"Nechcete si zahrát karty?" vyřkla otázku Aneta. Až teď jsem si všimla balíčku karet, které Martin držel v ruce.
"Co hrajete?"
"Canastu,"odpověděl Michael. Při té odpovědi jsem to nevydržela a uchichtla se.
"Co je tu k smíchu?" zamračil se.
"Nic, nic, vůbec nic," pokrčila jsem rameny. "Promiň, ale nemám náladu s váma něco hrát."
"Fajn, půjdeme," usmál se Dan.
"Dane!" vykřikla jsem na něj a vůbec si neuvědomila, že jsem právě v knihovně.
"Ale no tak. Copak ty si vážně nechceš zahrát canastu? Já tě nepoznávám," zavrtěl hlavou. Podívala jsem se na něj zamračeně a pak mi to došlo. Tohle je dobrá příležitost, jak jim vyklepat kožichy.
"Fajn. Jdu do toho. Takovou příležitost si přece nenechám ujít," ušklíbla jsem se a troufale sebrala karty Martinovi z rukou.
Vydali jsme se na pokoj 24, který sídlil v tomhle patře a který obývala čtveřice ve složení Martin, Matěj, Filip a Libor.
Vypadalo to, že hrají docela často, protože měli pokoj na to přizpůsobený. Všechno odsunuté na stranu, aby se do pokoje vešel stůl, za který si v pohodě sedne šest lidí.
Sedli jsme si tak, aby dvojice byla křížem a začali hrát. Věděla jsem, že máme velkou šanci vyhrát, protože s Danem jsme tvořili nepřekonatelnou dvojici. Už jsem sice dlouho nehrála, ale canasta je něco, co jen tak nezapomenete, stejně jako třeba jízda na kole. Dvojice byli jasné - Já a Dan, Matěj s Anetou a Martin s Michaelem.
"Řekněte nám něco o sobě, vůbec nic o vás nevíme," začala Aneta.
"Proč to chcete vědět?" zeptala jsem se.
"Dan je přece Michaelův spolubydlící a ty jeho přítelkyně. Nediv se, že chceme vědět, s kým máme tu čest," usmál se Matěj.
"Přítelkyně?" odvrátil Dan pohled od karet k Matějovi, který seděl vedle něj. A pak se setkali pohledy naše.
"Nedokážu si ani představit, že bych měla s Danem chodit," vyvrátila jsem mu přesvědčení. Když jsem však zachytila Danův tázavý pohled, rychle jsem dodala: "Nic proti tobě."
"To nic. U mě je to stejné. Bylo by to, asi jako chodit s mladší sestrou," přidal se.
Cítila jsem na sobě Matějův překvapený pohled, ale nevšimala jsem si ho.
"Mladší?"
"Divím se, že tohle slyším. Nevypadá to totiž jen na přátelství," přidal se Martin.
"Zavírám," oznámila jsem, jakoby jsem poslední poznámku přeslechla a otočila svou poslední kartu v ruce rubem nahoru na hromádku.
"Páni, to byla rychlost," uznala Aneta. Nemuselo by se to ani počítat, aby všichni viděli, že už po prvním kole máme jasný náskok.
"A odkud vlastně jste?" zeptal se Martin.
"Z Hodonína," odpověděl Dan.
"Z Třebíče," přidala jsem se.
"A proč nechodíte tam na školy?" nechápal Matěj.
"Chodili jsme spolu na základku v Hodoníně, ale pak jsme se odstěhovali. Prostě jsme se dohodli, že půjdeme sem společně," pokrčila jsem rameny.
"Takže teď bydlíš v Třebíči? To bydlíš kousek od Mikela," usmála se Aneta.
"Čechočovice," usmál se na mě Michael.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Anketa

Líbí se vám Odi et amo?

jo 50% (2)
mohlo by být i lepší 25% (1)
ne 25% (1)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 
RSS kanálHledatFórumRubrikyArchiv