Další, tentokrát už kratší díl mé nové povídky :) Hezké počteníčko :*
Oněměla jsem. Byl to pro mě šok, když jsem v tom klukovy poznala Michaela Betra.
Nasucho jsem polkla, vycouvala z místnosti a přivřela dveře. Na nich opravdu stála velká černá čtrnáctka, která se s žádným jiným číslem nedá splést.
Znovu jsem otevřela, teď už trochu schopnější mluvit, i když stále vyjevená. Pro jistotu jsem si odkašlala, abych se přesvědčila, že je můj hlas v pořádku.
"Co tu děláš?!" vyštěkla jsem na něj ostře menším chraplákem, očividně odkašlání svůj úkol nedovedlo až do konce.
"Bydlím," odpověděl mi klidně a mému rozčílení nevěnoval pozornost.
"Cože?" procedila jsem mezi zuby.
"Měl bych se spíše ptát já tebe, co tady děláš, ne?" povytáhl nevzrušeně obočí. Jeho skoro až nepřirozený klid mě vytáčel ještě víc.
"Kde je Dan?" zeptala jsem se. Byla jsem ráda, že už byl můj hlas normální.
Než však stačil odpovědět, někdo mi zaťukal na rameno. Leknutím jsem nadskočila. Měla jsem v tu chvíli chuť tomu magorovi za mnou jednu vpálit do obličeje. Takhle mě děsit, když už se o to postaral sedící na posteli. Otočila jsem hlavu, abych si mohla prohlédnout obličej člověka, který to zřejmě schytá. Ale uklidnila jsem se, když to byl Dan.
"Jdeme?" zeptal se s tím svým úsměvem, jako by se vůbec nic nedělo.
"Děje se něco?" zeptal se, když už jsme byli mimo doslech.
"Jestli se něco děje? Podívej se, kdo se ti uvelebil v pokoji!" křikla jsem na něj o něco hlasitějším a hrubějším tónem, než jsem měla v plánu.
"Jo, vidím. Taky z toho nejsem nijak nadšenej, ale co nadělám?" pokrčil rameny.
"Tohle se mě snad jenom zdá. Tak nejdříve se mi bez varování do pokoje vřítí tři nepředvídatelný tajfuny a teď tohle," hekla jsem teď už se spíše vyčerpaným tónem, než naštvaně.
"Takže tvý spolubydlící už taky dorazily," ušklíbnul se.
"Dane štípni mě, tohle musí být jen špatně vtipná noční můra," zaprosila jsem ho a on se toho s radostí ujal.
"Jau!" kvikla jsem, když jsem ucítila, jak mučí mou kůži na pravé ruce.
"Tak se zdá, že tohle není sen. Asi to budeš muset ten rok nějak přežít," oznámil mi, i když mi to už došlo taky.
"Co jsem komu udělala?" hlesla jsem a svěsila hlavu. Najednou jsem však ucítila tvrdou ránu a se žuchnutím jsem dopadla na zem. Naštěstí jsem pád stihla zablokovat rukama.
"Jejda, promiň. Nestalo se ti nic?" ozvalo se nade mnou. Zvedla jsem hlavu a ocitla se ve víru nádherně modrých očí. Patřily nějakému blonďatému klukovy, který se nade mnou skláněl a podával mi pomocnou ruku. Jeho obličej vypadal ustaraně.
Při tom pohledu se mi splašeně rozbušilo srdce. Jakoby mi chtělo něco říct. Cítila jsem, jak se mi krev hrne do hlavy a mé smysly jakoby se zbláznily.
"Ehm, n-ne, v pohodě," zakoktala jsem se trochu a přijala jeho ruku. Jeho úsměv, který najednou rozzářil jeho tvář, byl tak okouzlující, že se mi začaly třepat kolena. Kdybych stála, určitě bych zase upadla.
S jeho pomocí jsem se postavila na nohy a úsměv mu oplatila. Když na mé tváři uviděl ten vrtkavý úsměv, jeho obličej se rozjasnil ještě víc, pokud to tedy vůbec bylo možné. Zahleděla jsem se do těch jeho studánkovytých očí a měla jsem pocit, že se v nich každou chvíli utopím. Byly tak krásné.
S trochou nechuti jsem upustila jeho ruku a on zase pokračoval v cestě. Povzdechla jsem si. Kdybych alespoň věděla, jak se jmenuje...
Vedle sebe jsem zaslechla tichý smích, který nebylo vůbec těžké rozeznat. Plácla jsem Dana s úšklebkem na tváři do čela.
"Jdeme," zavelela jsem a žďuchnutím do zad jsem ho trochu popostrčila dopředu. Ale ještě jednou jsem se ohlédla. Ten neznámý už tam nebyl.
Další den jsem se snažila nějak vzpamatovat ze včerejších událostí. Na mé spolubydlící a jejich problémy už jsem si nějak zvykla, ale o to víc mě štval fakt, že Dan musí bydlet právě s Michaelem. Jak už jsem říkala, na pokoji číslo 14 jsem bývala skoro pořád, jelikož nikde jinde jsem klid nenašla. A to mě děsilo. Víc než fakt, že mnou nejnenáviděnější kluk bydlí s Danem, spíše to, že jsem ztratila toto své poslední útočiště.
Ještě že dnešní školní den trval jen krátce, jelikož je 1. září, takže jsem pouze na pokoji čapla svůj knížku, MP3ku a vyrazila do zahrady. Sedla si pod strom, který rostl u zdi naproti bráně do prostoru školy, do měkké trávy, pustila si do uší hudbu, otevřela knížku a snažila se vypnout od svých problémů. Sotva jsem si ale přečetla prvních pár vět, objevil se mi v hlavě obrázek toho tajemného neznámého, se kterým jsem se minulý den srazila. Jeho úsměv byl tak nádherný, že se mi z toho začala točit hlava. A ty jeho oči…do těch bych se mohla dívat neustále…
Z myšlenek mě vytrhnul fakt, že jsem ho tu už znova neviděla. Nikde po škole, na internátě…Zvedla jsem hlavu, jestli jej tu někde nezahlédnu. Bylo tu několik skupinek gymnazistů, očividně užívajících si dlouhé volno. Aby taky ne, když zítra už se začne docela natvrdo.
Zahlédla jsem tu spoustu známých, povědomých, nebo úplně neznámých tváří, ale žádnou podobnou jemu.
Povzdechla jsem si a zase sklonila hlavu. Tak moc bych si přála vědět, kdo to je. Tak moc.
Najednou na mě padnul stín, který ani trochu nepřipomínal stín stromu. Přes melodický hlas Kelly Clarkson jsem zaslechla hluboký mužský hlas, který musel přicházet z něčích úst těsně nade mnou.
"Ty jsi ta, která mi včera vpadla do pokoje, že?"
Pozvedla jsem hlavu a můj pohled se setkal s tmavě oříškovýma očima patřící člověku dřepícímu asi metr ode mě. Vyndala jsem sluchátka z uší.
"Nela, že?" ujišťoval se znovu.
"Už to tak bude," ušklíbla jsem se na něj. Michael nebyl zrovna člověk, se kterým jsem se chtěla setkat.
"Co tu děláš?" zeptal se.
"To bych se spíš měla ptát já tebe, ne?" povytáhla jsem obočí, ale když nasadil tázavý výraz, sklopila jsem oči a začala sluchátka motat kolem malého černého přístrojku.
"Mám prostě ráda klid."
"Klid a tady? Neměla by jsi větší klid na pokoji?"
Při téhle otázce jsem se musela ušklíbnout na svůj MP3 přehrávač. Už jsem si ani nedokázala představit, co to znamená mít chvilku soukromí. Přemýšlet v tom věčném chichotání se vážně nedalo. Zástupkyně mě asi vážně musela nenávidět, když mě ubytovala zrovna u nich.
"I na rockovým koncertě by se mi hlava vyprazdňovala líp." Moje věta jej očividně pobavila.
"To zní, jako bys bydlela na osmičce."
"Ty ty holky znáš?" podívala jsem se na něj se zájmem. Jasně, že je musí znát - Lenka už ho nahání rok a to se rozhodně nedá přehlédnout. Sice Michael ani nikdo jiný na náš pokoj moc nezavítá, ale kdoví jak často se s holkami vídá.
Kvůli mému názoru mě jeho odpověď překvapila.
"Blázníš? Tenhle pokoj je vyhlášenej po celým intru díky nim. Ale jinak je neznám o nic víc, než kdokoli jiný. Rozhodně ti nezávidím jejich společnost, musí to být peklo. Já blázním při představě, že bych tam měl jen vstoupit," smál se.
"Jo, tak to bych ti ani nedoporučovala. Protože kdybych tam nebyla já, asi by se na tebe vrhly jako na kus masa." Zvedla jsem se. Tahle konverzace byla naprosto zbytečná. Nebo spíš - tato konverzace s člověkem tak povrchním, až je to zbytečné.
Michael mě ihned napodobil.
"Všiml jsem si, že ta bloncka se dost vtírá," usmál se. "A před tebou by se na mě nevrhly?"
"To taky, pokud bych tě dřív nevyhodila," odvětila jsem mu, jakoby jsem mu právě odpověděla na otázku, jaké je dnes počasí, a nevpálila mu do očí svou nevrlost vůči němu. Chtěla jsem odejít, ale zastavil mě zvuk jeho naléhavého hlasu.
"Počkej!" vydržel, až jsem se na něj zase otočila. "Ty bys mě vážně vyhodila?" pozvedl tázavě obočí. Zřejmě se s touhle reakcí často nesetkával.
"A s radostí," usmála jsem se a odkráčela směrem k internátu. Na zádech jsem stále cítila jeho pohled.
Znovu jsem otevřela, teď už trochu schopnější mluvit, i když stále vyjevená. Pro jistotu jsem si odkašlala, abych se přesvědčila, že je můj hlas v pořádku.
"Co tu děláš?!" vyštěkla jsem na něj ostře menším chraplákem, očividně odkašlání svůj úkol nedovedlo až do konce.
"Bydlím," odpověděl mi klidně a mému rozčílení nevěnoval pozornost.
"Cože?" procedila jsem mezi zuby.
"Měl bych se spíše ptát já tebe, co tady děláš, ne?" povytáhl nevzrušeně obočí. Jeho skoro až nepřirozený klid mě vytáčel ještě víc.
"Kde je Dan?" zeptala jsem se. Byla jsem ráda, že už byl můj hlas normální.
Než však stačil odpovědět, někdo mi zaťukal na rameno. Leknutím jsem nadskočila. Měla jsem v tu chvíli chuť tomu magorovi za mnou jednu vpálit do obličeje. Takhle mě děsit, když už se o to postaral sedící na posteli. Otočila jsem hlavu, abych si mohla prohlédnout obličej člověka, který to zřejmě schytá. Ale uklidnila jsem se, když to byl Dan.
"Jdeme?" zeptal se s tím svým úsměvem, jako by se vůbec nic nedělo.
"Děje se něco?" zeptal se, když už jsme byli mimo doslech.
"Jestli se něco děje? Podívej se, kdo se ti uvelebil v pokoji!" křikla jsem na něj o něco hlasitějším a hrubějším tónem, než jsem měla v plánu.
"Jo, vidím. Taky z toho nejsem nijak nadšenej, ale co nadělám?" pokrčil rameny.
"Tohle se mě snad jenom zdá. Tak nejdříve se mi bez varování do pokoje vřítí tři nepředvídatelný tajfuny a teď tohle," hekla jsem teď už se spíše vyčerpaným tónem, než naštvaně.
"Takže tvý spolubydlící už taky dorazily," ušklíbnul se.
"Dane štípni mě, tohle musí být jen špatně vtipná noční můra," zaprosila jsem ho a on se toho s radostí ujal.
"Jau!" kvikla jsem, když jsem ucítila, jak mučí mou kůži na pravé ruce.
"Tak se zdá, že tohle není sen. Asi to budeš muset ten rok nějak přežít," oznámil mi, i když mi to už došlo taky.
"Co jsem komu udělala?" hlesla jsem a svěsila hlavu. Najednou jsem však ucítila tvrdou ránu a se žuchnutím jsem dopadla na zem. Naštěstí jsem pád stihla zablokovat rukama.
"Jejda, promiň. Nestalo se ti nic?" ozvalo se nade mnou. Zvedla jsem hlavu a ocitla se ve víru nádherně modrých očí. Patřily nějakému blonďatému klukovy, který se nade mnou skláněl a podával mi pomocnou ruku. Jeho obličej vypadal ustaraně.
Při tom pohledu se mi splašeně rozbušilo srdce. Jakoby mi chtělo něco říct. Cítila jsem, jak se mi krev hrne do hlavy a mé smysly jakoby se zbláznily.
"Ehm, n-ne, v pohodě," zakoktala jsem se trochu a přijala jeho ruku. Jeho úsměv, který najednou rozzářil jeho tvář, byl tak okouzlující, že se mi začaly třepat kolena. Kdybych stála, určitě bych zase upadla.
S jeho pomocí jsem se postavila na nohy a úsměv mu oplatila. Když na mé tváři uviděl ten vrtkavý úsměv, jeho obličej se rozjasnil ještě víc, pokud to tedy vůbec bylo možné. Zahleděla jsem se do těch jeho studánkovytých očí a měla jsem pocit, že se v nich každou chvíli utopím. Byly tak krásné.
S trochou nechuti jsem upustila jeho ruku a on zase pokračoval v cestě. Povzdechla jsem si. Kdybych alespoň věděla, jak se jmenuje...
Vedle sebe jsem zaslechla tichý smích, který nebylo vůbec těžké rozeznat. Plácla jsem Dana s úšklebkem na tváři do čela.
"Jdeme," zavelela jsem a žďuchnutím do zad jsem ho trochu popostrčila dopředu. Ale ještě jednou jsem se ohlédla. Ten neznámý už tam nebyl.
Další den jsem se snažila nějak vzpamatovat ze včerejších událostí. Na mé spolubydlící a jejich problémy už jsem si nějak zvykla, ale o to víc mě štval fakt, že Dan musí bydlet právě s Michaelem. Jak už jsem říkala, na pokoji číslo 14 jsem bývala skoro pořád, jelikož nikde jinde jsem klid nenašla. A to mě děsilo. Víc než fakt, že mnou nejnenáviděnější kluk bydlí s Danem, spíše to, že jsem ztratila toto své poslední útočiště.
Ještě že dnešní školní den trval jen krátce, jelikož je 1. září, takže jsem pouze na pokoji čapla svůj knížku, MP3ku a vyrazila do zahrady. Sedla si pod strom, který rostl u zdi naproti bráně do prostoru školy, do měkké trávy, pustila si do uší hudbu, otevřela knížku a snažila se vypnout od svých problémů. Sotva jsem si ale přečetla prvních pár vět, objevil se mi v hlavě obrázek toho tajemného neznámého, se kterým jsem se minulý den srazila. Jeho úsměv byl tak nádherný, že se mi z toho začala točit hlava. A ty jeho oči…do těch bych se mohla dívat neustále…
Z myšlenek mě vytrhnul fakt, že jsem ho tu už znova neviděla. Nikde po škole, na internátě…Zvedla jsem hlavu, jestli jej tu někde nezahlédnu. Bylo tu několik skupinek gymnazistů, očividně užívajících si dlouhé volno. Aby taky ne, když zítra už se začne docela natvrdo.
Zahlédla jsem tu spoustu známých, povědomých, nebo úplně neznámých tváří, ale žádnou podobnou jemu.
Povzdechla jsem si a zase sklonila hlavu. Tak moc bych si přála vědět, kdo to je. Tak moc.
Najednou na mě padnul stín, který ani trochu nepřipomínal stín stromu. Přes melodický hlas Kelly Clarkson jsem zaslechla hluboký mužský hlas, který musel přicházet z něčích úst těsně nade mnou.
"Ty jsi ta, která mi včera vpadla do pokoje, že?"
Pozvedla jsem hlavu a můj pohled se setkal s tmavě oříškovýma očima patřící člověku dřepícímu asi metr ode mě. Vyndala jsem sluchátka z uší.
"Nela, že?" ujišťoval se znovu.
"Už to tak bude," ušklíbla jsem se na něj. Michael nebyl zrovna člověk, se kterým jsem se chtěla setkat.
"Co tu děláš?" zeptal se.
"To bych se spíš měla ptát já tebe, ne?" povytáhla jsem obočí, ale když nasadil tázavý výraz, sklopila jsem oči a začala sluchátka motat kolem malého černého přístrojku.
"Mám prostě ráda klid."
"Klid a tady? Neměla by jsi větší klid na pokoji?"
Při téhle otázce jsem se musela ušklíbnout na svůj MP3 přehrávač. Už jsem si ani nedokázala představit, co to znamená mít chvilku soukromí. Přemýšlet v tom věčném chichotání se vážně nedalo. Zástupkyně mě asi vážně musela nenávidět, když mě ubytovala zrovna u nich.
"I na rockovým koncertě by se mi hlava vyprazdňovala líp." Moje věta jej očividně pobavila.
"To zní, jako bys bydlela na osmičce."
"Ty ty holky znáš?" podívala jsem se na něj se zájmem. Jasně, že je musí znát - Lenka už ho nahání rok a to se rozhodně nedá přehlédnout. Sice Michael ani nikdo jiný na náš pokoj moc nezavítá, ale kdoví jak často se s holkami vídá.
Kvůli mému názoru mě jeho odpověď překvapila.
"Blázníš? Tenhle pokoj je vyhlášenej po celým intru díky nim. Ale jinak je neznám o nic víc, než kdokoli jiný. Rozhodně ti nezávidím jejich společnost, musí to být peklo. Já blázním při představě, že bych tam měl jen vstoupit," smál se.
"Jo, tak to bych ti ani nedoporučovala. Protože kdybych tam nebyla já, asi by se na tebe vrhly jako na kus masa." Zvedla jsem se. Tahle konverzace byla naprosto zbytečná. Nebo spíš - tato konverzace s člověkem tak povrchním, až je to zbytečné.
Michael mě ihned napodobil.
"Všiml jsem si, že ta bloncka se dost vtírá," usmál se. "A před tebou by se na mě nevrhly?"
"To taky, pokud bych tě dřív nevyhodila," odvětila jsem mu, jakoby jsem mu právě odpověděla na otázku, jaké je dnes počasí, a nevpálila mu do očí svou nevrlost vůči němu. Chtěla jsem odejít, ale zastavil mě zvuk jeho naléhavého hlasu.
"Počkej!" vydržel, až jsem se na něj zase otočila. "Ty bys mě vážně vyhodila?" pozvedl tázavě obočí. Zřejmě se s touhle reakcí často nesetkával.
"A s radostí," usmála jsem se a odkráčela směrem k internátu. Na zádech jsem stále cítila jeho pohled.


