he, po dlouhé době další díl :D Máte radost, že? Tohle je ještě nesmyslnější než ten předtím :D Zvláště ten začátek...Ehm, znovu upozorňuji, že některé věci musíte prostě ignorovat :D Ale na tu druhou část jsem docela i pyšná...I když chování petra vůbec není podle skutečného nejmenovaného borca, ale jelikož ho neznáte (mno, nee-chan to doufám neuhodne :D), tak to snad vadit nebude ;) Tak hezké čtení :)
---V policejní stanici---
Všichni čtyři vešli do velké místnosti, kde sídlil sekretariát místní policie. Zamířili si to přímo ke stolu postarší dámy.
"Ahoj Dominičko, to je mi le překvapení? Copak tu děláš?" vyrazila ze sebe recepční. Andrea měla co dělat, aby potlačila smích a tak jí Dominika dloubla loktem do žeber.
"Dobrý den. Jdeme za panem Kulhánkem. Je tady?" hodí Dominika roztomilý kukuč, který starší dáma rozhodně nemohla ignorovat.
"Právě je na výjezdu, ale za chvilku se vrátí. Co kdyby jste počkali v jeho kanceláři?" usmála se na ně.
"To by bylo super. Děkujeme," poděkovala Dominika a vedla je chodbou ke správným dveřím.
"Dominičko?" povytáhl Vojta tázavě obočí.
"Je to kamarádka mé babičky," vysvětlila a otevřela nějaké dveře. "Jsme tady."
"Fajn, jdu na to," sedl si Karel za stůl s počítačem a připojil k němu USB flash disk. Něco rychle vyťukával na klávesnici a pak zběsile lítal myší po monitoru. Tyhle dvě činnosti se střídali urputnou rychlostí.
"Jak dlouho to zhruba bude trvat?" zeptala se Andrea.
"Chvilku. Už to musím jenom převést na USBéčko," odpověděl jí. V tu chvíli se ale ozvaly kroky.
"Už to bude," řekl Karel, rychle odpojil paměťové zařízení a stiskem jednoho tlačítka vypnul celý počítač. Asi sekundu na to se rozrazili dveře.
"Co tu děláte?" zamračil se příchozí policista.
"Čekáme tu na vás," usmála se Dominika. "Máma vám vzkazuje, jestli by jste nepřišel v sobotu na oběd?"
"Ach tak. Promiň, ale mám službu. Snad příště," nahodil omluvný výraz.
"Aha. Tak já jí to vyřídím," pokrčila smutně rameny a vybídla všechny, aby s jednoduchým "nashledanou" vyšli ven. Než vyšli z budovy, nikdo pro jistotu nic neříkal.
"Netušil jsem, že jsi tam dobrá herečka," složil poklonu Vojta.
"Ty o mě nevíš věcí."
"A tohle je taky rodinný přítel?" ušklíbla se Andrea.
"Tak trochu. Naštěstí zhruba vím, kdy má služby, takže jsem dokázala vychytat den, kdy nemůže," usmála se výtězně. "Jen doufám, že máš všechno," otočila se na Karla.
"Samozřejmě," odfrknul si Karel a ukázal jí USB zařízení dřímající v ruce.
Když se konečně dostali ke Karlovi domů, už na ně čekali Denisa, Lukáš a Dan. Okamžitě, jak zachrastili klíče v zámku seběhli se ke dveřím, aby se nedočkavě zeptali, jak to šlo.
"Je to v cajku, máme to," ujistil je Vojta.
"Tak se jdeme kouknout, ne?" vybídl je Dan a všichni se přesunuli do Karlova pokoje k jeho výkonýmu notebooku.
"Fajn, tak se do toho dáme," usmál se pro sebe Karel a otevřel složku, kterou si zkopíroval z počítače policie. Hned na začátku byla fotka nějakýho kluka asi v jejich věku.
"Já ho znám," ozvala se najednou Denisa.
"Cože?" nechápala Dominika.
"Půjč mi to," vyzvala Karla a ten jí notebook podal. Rychle otevřela dokument s názvem "zákonní zástupci" a zadívala se na dvě fotky umístěné hned na první fotce.
"To není možné!" zalapala po dechu překvapeně.
"Co je?" zeptala se Andrea.
"Než Aneta přišla na naší školu, chodila s tímhle klukem do třídy. Asi před půl rokem mě s ním seznámila. Taky mi říkala, že to doma nemá zrovna lehký. Jeho matka je neustále v práci a tak se o něj většinu času stará otčín, kterej prý zrovna vlídnej není. Teda pokud u toho není jeho máma. Prý ho už několikrát zmlátil."
"Cože? A proč teda nezatknou toho grázla? Proč jdou po Anetě a ostatních?" vykulil Karel oči.
"Jak sám řekl ten policajt, na vražedné zbrani byli jejich otisky. Otázka spíš zní, proč si ten grázl vybral zrovna je?"
"Je blbost, aby policie měla otisky prstů, pokud ještě mají čistý rejstřík," zamračil se Lukáš.
"Tak jak by..." nechápala Denisa.
"Jan Chudý....Chudý....to jméno mi něco říká," přemýšlela Dominika nahlas. "Mám pocit, že někdo s tím jménem pracuje na policii..."
"A jakoby náhodou i na tomhle případu. Miroslav Chudý, bratr otčína oběti. Je to vrchní komisař v týmu," upřesnila jim dedukci Denisa, která tuhle informaci našla v jednom z dokumentů.
"Fajn, takže je to nahraný?" povytáhla obočí Andrea. "Ale proč zrovna pět ještě nezletilých děcek, který ho sotva znali?"
--- Později u nás ---
Bylo slyšet jen praskání plápolajícího ohně, který nám dodával trochu tepla a osvětloval večeři, která se skládala z obyčejných špekáčku a chleba koupených v samoobsluze u nádraží. Zrovna jsme seděli uprostřed lesa, který byl asi na poloviční cestě Vernéřov - Aš. Nikdo ani nedutal, ono vlastně nebylo o čem. Všichni leželi zachulmaní do mikin a pravidelně oddechovali. Jen já ne a ne usnout. Sledovala jsem plameny živlu, jak olizují hromadu seskládaných větví a měla jsem pocit, jako by mi to teplo dodávalo i kapičku naděje...Kapku, která se mezi strachem a vědomím konce naprosto ztrácela.
Ale když jsem zavřela oči, uviděla jsem Honzovo tělo v louži krve. Při té představě jsem se otřásla. Bože, kdy tohle jen skončí?
Ze strany jsem zaslechla nějaké zašustění. Vylekaně jsem si sedla a hledala původce zvuku. Úlevně jsem vydechla při zjištění, že je to jen Petr, který se chtěl posunout blíž ke mě. Přehodil přese mě mikinu a sedl si vedle mě.
"A co ty?" zeptala jsem se překvapeně.
"To je dobrý, jsem zvyklej," pokrčil rameny. "Proč nespíš?" zeptal se, ale jeho pohled byl stále upřený do ohně.
"Nemůžu usnout," odpověděla jsem mu a pořádně se zachumlala do jeho mikiny. I za těch pár hodin stihla načuchnout jeho specifickou vůní...
"A co ty?" otočila jsem na něj pohled.
"Přemýšlel jsem o..." najednou se zasekl. Jakoby to chtěl dopovědět, ale něco mu v tom bránilo. "To je jedno," řekl nakonec.
Ano, bylo to jedno. Asi každý z nás měl svých myšlenek dost a nebylo radno zatěžovat jimi i ostatní. Hlavou se mi honilo stranšně moc obrazů, nejraději bych je vypla. Jenže to nešlo a čím delší bylo ticho, tím to bylo horší. Obrazů bylo čím dál tím víc, byly čím dál tím rychlejší a já si nějak nedokázala vyprázdnit hlavu. Zvláštní bylo, že nejdříve se mi promítaly situace s Honzou, ten jeho milý úsměv, jeho krásný hlas doprovázený hrou na kytaru, ale poté se mi v hlavě ukazovaly vzpomínky na školu...A hlavně na čtyři mé spolužáky, kteří tu právě byli se mnou...Měli jsme za sebou devět společných let a nikdy jsem o nich takhle nepřemýšlela. Takhle divoce. Obrazy byli čím dál tím chaotičtější, jeden přes druhý, měla jsem pocit, že mi praskne hlava.
Chytla jsem se za spánky a ucítila, jak mi po tvářích tečou pramínky slz. Moje dlaně tlačily na spánky silou, jako by chtěly tu bolest zatlačit zpátky a celé mé tělo se třáslo.
Ucítila jsem, jak mě Petrovi paže pevně objaly a moje hlava spočinula na jeho hrudi. Vzal mi něžně ruce do svých dlaní a pevně je stisknul.
"To bude dobrý," zašeptal. Při zaslechnutí jeho konejšívého hlasu třas pomalu odcházel a s ním i ty nekonečné obrazy.
"Mám strach," vydechla jsem jakýmsi chraplavým a vyčerpaným hlasem.
Přes mé tiché vzlyky jsem jasně slyšela bubnování jeho srdce. Byl to uklidňující zvuk. Slzy pomalu usychaly a já se konečně trochu uklidnila.
"Omlouvám se," zašeptala jsem do ticha, které rušil jen dohasínající oheň.
"Ty se nemáš za co omlouvat. Jen jsem se divíl, že jsi se nesesypala už dřív. Čekal jsem to už někdy ve vlaku," usmál se a i když jsem měla obličej zabořený do jeho trička, cítila jsem moc dobře jeho šibalský úsměv.
"Kdybych na to měla sílu, praštím tě," odpověděla jsem mu.
"Proto jsem ti to řekl teď."
"To je ti podobný," zasmála jsem se.
Najednou jsem zaslechla o kousek dál kraskání větví.
"Co to bylo?" zeptala jsem se vyděšeně.
"V lepším případě divočák," zašeptal Petr a vstal. "Asi by jsme měli vypadnout. Ten oheň je určitě vidět odkudkoli z lesa.
"Asi jo," kývla jsem a šli jsme vzbudit ostatní. Pečlivě jsme udusili oheň a potichu se vytratili. Nedaleko jsme naštěstí narazili na posed, a tak jsme se uložili ke spánku tam.
"Někdo by měl zůstat na hlídce," uvažoval Filip.
"Dobrej nápad. Tuhle noc si vezmu já," kývla jsem. Všichni tři si zase ospale lehli na tvrdou zem.
"Jsi v pohodě? Klidně to vezmu za tebe..." nabídl se Petr, ale já ho zarazila:
"Už jsem v pořádku. Stejně bych dneska neusla. Ale děkuju," usmála jsem se na něj. Chvíli se zdráhal, ale nakonec si taky lehnul. Netrvalo dlouho a i z jeho strany bylo slyšet hluboké oddechování...



Jsem se normálně bála... xD Ne fakt!
Divočáci nejsou moc zlatíčka, to vim už z reklamy na kofolu 