7. prosince 2009 v 18:47 | Yoshika-chan
|
V prvé řadě bych vás asi měla seznámit s pojmem bakteriofág, který asi mnozí z vás neznají. Je to vlastně nulkeová kyselina (někteří spíše znají pojem DNA a RNA), která si putuje ve svém bílkovinném obalu po organismu a hledá bakterii, se kterou by se "skamarádila". Ano, jak jste už jistě správně uhádli, zjednodušeně je to prostě jen vir. A když to specifikujeme, tak je to vir, který napadá převážně bakterie. Od toho tedy bakteriofág.
Teď jsem vám trochu zmotala v kebulce, takže můžeme jít rovnou na příběh. Nutno dodat, že tohle je smyšlené a ani jeden z představitelů tohohle díla se v realitě nechová ani trochu podobně.
A jak by se mohlo jinak začít, než naprosto od začátku. Jak že to začínají pohádky?Za sedmero horami, sedmero řekami...
Dobrá dobrá, tak daleko to nebylo. Možná se to děje právě uvnitř vašeho těla, nebo u vás pořád otravujícího Azora, který do vás pořád šťouchá čumákem, aby jste ho už konečně sli vyvenčit. Mno tak rychle běžte, jinak budete muset uklízet loužičky na koberci a to nikdy není příjemné. Nebojte se, ten příběh vám nikam neuteče.
Dobrá, pokud už jste zpátky, rychle nohy do tepla, jelikož venku už je celkem dost zima, a můžeme začít.
Bylo nebylo, proplouvala si jednou jedna bakterie tělními tekutinami své nejnovější oběti. V klidu vyhlížela nějakou krásnou buňku, která by ji upoutala na první pohled a u které by se zastavila na návštěvě. Bohužel pro obětní buňku nepříliš milé návštěvě. Ale to už moc odbíhám.
A tak si tam tak lenošně proplouvá, kouká doleva a doprava, doprava a doleva...a zase doprava...Ale ne a ne se rozhodnout. Možná byla nerozhodná až příliš dlouho, protože ji najednou zalechtalo na zádech. Když se ohlédla, spatřila nějakého podivného tvora, jak si tam tak sedí a kouká na ni, jakoby to bylo naprosto normální.
"Kdo jsi?" ptá se překvapeně bakterie.
"Poslušně hlásím, že Bakteriofág, mladá paní," odpověděl jí tvor a usmíval se jako sluníčko.
"Slečna!" ohradila se bakterie naštvaně. Přece ještě není tak stará, aby jí takovej skrček nazýval paní!
"Oh, promiňte, nechtěl jsem vás urazit," snažil se to vyžehlit.
"Dobrá, omluva se přijímá, ale co děláš na mých zádech?"
"Hledám tu, prosím, receptory," usmál se zase bakteriofág.
"Proč?"
"Abych vás mohl navštívit, mladá slečno."
Tohle už bylo bakterii velice podivné.
"A co uvnitř mě hodláš dělat?"
"Vy jste se asi ještě nikdy nesetkala s virem, že?" zeptal se bakteriofág. Většina bakterií se totiž takhle hloupě nevyptává.
"Ne ne, zatím jsem tu čest neměla. Nejsi ty náhodou parazit?"
"Poslušně hlásím, že jste to konečně pochopila!" zvolal bakteriofág radostně.
"Proč pořád mluvíš tak zvláštně? Posluště hlásím, ano prosím..."
"Vy jste asi neviděla Švejka, že?" povzdechl si bakteriofág.
"Ale ono, moje minulá oběť to sledovala často. Ráda bych někdy navštívila toho vojáčka," zasnila se bakterie.
"Skvělý příběh, že?" zajásal parazit. Konečně našel někoho, kdo má rád jeho milovaný film.
"Ano, to ano," usmála se bakterie.
"A víte co? Když se ke mě chováte tak hezky, tak já vás pro tentokrát nenapadnu. Přecejen jsme oba parazité a jsme na stejné lodi," rozhodl se bakteriofág.
"Ty jsi ale milý a roztomilý virus. Kdyby jsi měl buňku, adoptuju tě!" zasmála se bakterie.
"To klidně můžete. Před chvílí jsem tady zahlédl vitamín Ká. A Ká jako Kněz, to sedí ne?"
"To je dobrý nápad. Ale co tvoje maminka? Kdepak máš rodiče?"
"Nemám. Mámu hned po mém narození zabily ty hnusné bílé buňky. Málem mě také dostaly, ale zdrhnul jsem jim. Ale je to smutné, putovat tu tak sám, bez přátel nebo rodiny," posteskl si bakteriofág a kdyby měl oči, snad by se mu zalily slzami.
"Myslím, že život nás parazitů je dosti těžký a nudný. Co z toho máme? Pořád jen a jen napadat buňky, které nám vlastně nic neudělaly, a cestovat sem a tam z oběti do oběti. Kdyby nebylo bílých krvinek, v našem životě by se nic zajímavého neudálo," povzdechla si bakterie.
"Souhlasím s tebou!" usmál se bakteriofág.
Najednou se ale bakterie zastavila.
"A jé. To není dobré."
"Co se děje?" nechápal vir.
"Antibiotika," vysvětlila. "Tobě sice neublíží, ale mě naopak ano. Promiň, uvídíme se později, přesně za dvě generační doby na tomhle místě, platí?" obrátila se na vira.
"Jasně. A zlom jádro, budu ti držet vlákénka!*" popřál bakteriofág, ale to už byla bakterie dávno pryč. Povzdechl si. Zase zůstal naprosto sám, bez přátel...Jediná jeho naděje prchala kdesi daleko ve změti buněk...
Čekal jednu generační dobu, dvě, tři...Ale bakterie se stále neukazovala. Ale bakteriofág to nechtěl vzdát. A tak pokud neumřel, tak tam čeká dodnes...Je jen na vás, jestli jim budete držet palce, či si přát, aby antibiotika bakterii včas dohonila. Přecejen svět není černobílý a i zloduši občas mohou být postavení do role těch dobrých...
*Přeloženo do našeho jazyka: Zlom vaz, budu ti držet palce...jádro je hravní organela (část) každé buňky (bacha, virus nemá buňku! je to pouze nukleová kyselina v bílkovinovém obalu!), tak jako u nás by zlomení vazu byla okamžitá smrt, pro buňku je to v podstatě to samé s jádrem. Vlákénka jsou části viru, které napomáhají v pohybu a k přichycení na hostitelskou buňku.
Generační doba je doba, která trvá od jednoho dělení buňky k druhému. Je to tak kolem 2é-ti minut.
Snad se vám pohádka líbila, je to jen výplod mé fantazie, berte to s rezervou. A nejsem žádný biolog, takže je tam určitě mnoho chyb :) Třeba i to, že bakterie vlastně nenapadá žádné buňky, ale vylučuje pro nás nebezpečné toxiny, proto jsou bakterie (ale jen některé!) nebezpečné.
P.S.: nezapomeňte připojit svou kritiku do komentářů. A pokud si chvilku počkáte, nejspíš přibyde i článek, jak jsem k téhle magořině dospěla :)