Když se Krutomluv zlobí
aneb
Články, které mají s autorských klubem společného pramálo

Živote spomal! Nestíhám!
aneb
Když se snažm dohonit štěstí

Když mi myšlenky samy skáčou do hlavy
aneb
Jak jsem na ulici potkala múzu

aneb
Když píšu bez nápadu

Svět (ne)omezených možností
aneb
Moje hlava je omezená až až

Člověk je tvor nerozumný
aneb
Když chci předat informace světu

aneb
Když Pablo Picasso bledne závistí a Leonardo Da Vinci se obrací v hrobě...
Jsem hrdá členka klubu šílenců...Komu nešibě s námi, tomu šibe proti nám...
>> Na chvíli se zastavte...A darujte pár chvil pro jedno hlasování... <<

Odi et amo I. - Život na internátě není zrovna procházka růžovou zahradou

30. prosince 2009 v 0:00 | Yoshika-chan |  Odi et amo
Tak tady máte první díl, snad se bude líbit :)



Život na internátě - pro někoho osvobození od rodičů, pro jiné utrpení. Každopádně pro většinu z nás to byl jediný způsob jak úspěšně studovat zdejší gymnázium, protože naše domovy byly příliš daleko.
Řekli by jste si, že za ten rok, který jsem tu už měla za sebou, jsem si musela zvyknout. Je tomu tak. Zvykla jsem si. Nebo alespoň trochu. Ale to neznamenalo, že se musím přizpůsobovat někdy zvláštním návykům mých spoluobývajících stejnou budovu. Už po prvních pár týdnech, které jsem tu strávila, jsem si dala jasný úkol - zůstat sama sebou a těch bláznů si nevšímat. Ale v tomhle obrovském blázinci mě to stojí občas veliké úsilí a někdy ani to nepomůže. A řekla bych, že ani tentokrát.
Stojím před dveřmi svého pokoje, který budu obývat dalších deset měsíců. Jen ztěží snažím zapomínat na váhu svých věcí, které jsem měla nacpané v jediné tašce přehozené přes pravé rameno. Taška sama o sobě byla obrovská, takže tíha tomu i odpovídala.
Zírala jsem na tu nepřehlédnutelnou černou železnou osmičku, která zdobila jinak fádní oprýskané dveře. Její barva rozhodně neseděla se stříbrně se lesknoucí klikou, kterou jsem měla za pár chvil uchopit do dlaní.
Do toho pokoje nebylo radno vstupovat. Byl totiž zakletej. Zakletej těma třema čarodějnicema, který tam přebývaly se mnou už rok a ani tentokrát to nemělo být jinak. Někdo by řekl, že jsem se zbláznila. Jaké čarodějnice? Vždyť jsou všechny hezké jako obrázek!
Jestli si tohle říkáte, plačte - právě vás dostaly do svých pařátů. Nevím, co je na nich zvláštního. Dlouhý nohy, vychrté až na kost, tolik make-upu, že by se z toho vklidu namalovalo dalších pět holek a v hlavě nic jinýho než laky na nehty. Zkrátka typické školní Barbieny.
Jasně, každá škola má své vlastní "krásky", ale já s nimi musím obývat jeden pokoj, což bylo na celé věci nejhorší.
Dobře, dobře, přeháním. Nejsou to ty typický barbieny, které najdete na každé škole. Těmto to i docela myslí a o to jsou horší. I když musím uznat, že ještě trochu splývají s davem, oproti tomu, co slýchávám z jiných škol. Každopádně o nich ví každý.
Povzdechla jsem si a stiskla pevně kliku. Když jsem zatlačila dolů, dveře se tiše otevřely a mě se naskytla podívaná na můj dva měsíce nevídaný pokoj. Nezměnil se. Tři postele, posazené u jedné části pokoje a čtvrtá zašoupnutá o kus dál. Pouhý návštěvník by si mohl myslet, že to tak být má, protože nebyly příliš daleko. Ale já věděla, že je odsunutá schválně. Odsunula jsem ji totiž já.
Hodila jsem tašku vedle postele a rozvalila jsem se do měkké ještě nepovlečené peřiny. Nechtělo se mi nic dělat a rozhodně ne vybalovat. Těšila jsem se z klidu, který se tu naskytnul. Za pár hodin totiž přijedou moje spolubydlící a po klidu jakoby se zem slehla.
Podívala jsem se na hodinky a pak se pro sebe usmála. Za chvíli dorazí Daniel, můj nejlepší kamarád už od základky. Hodně jsme toho spolu zažili a byla jsem mu za hodně vděčná.
Měl štěstí - spal totiž na pokoji pro dva, což jsem mu taky dost záviděla. Na začátku prváku jsem bydlela pouze s Marikou, jenže ta musela přejít na jinou školu a tak já se přestěhovala sem. Odjakživa jsem spíše samotářský typ, který potřebuje svoje soukromí stejně jako vzduch k dýchání a to se mi na pokoji 8 nedostávalo. Ale přežila jsem minulý rok, přežiju i tento.
Slezla jsem z postele a šla směrem k bráně internátu, kam dorazí možná jediný člověk na světě, který mě chápe a akceptuje. Náš pokoj byl hned v prvním patře, takže mi schody nezabraly tolik času a brzy jsem se dostala do zářícího slunce. Cítila jsem na své pokožce jeho hřejivé sluneční paprsky a mířila si to rovnou směrem od velké budovy. Cestou jsem potkávala několik málo mých spolužáků, kteří už také dorazili a loudali se po zahradě. Pouze ta dělila internát od samotné školy, kam se zítra ráno vydám. Škola byla na pohled mnohem zajímavější než internát. Byla totiž vystavena ve starobylém stylu a tak vchod i okna lemovaly zajímavé a nepřehlédnutelné útvary, které dávali škole úplně jiný nádech. Vpravo od zahrady se tyčil vysoký plot, na kterém se ovíjelo víno a tím nadchlo každého kolemjdoucího. Vlevo byla naopak pouze mřížovitá zábrana, aby se sem nedostali nezvaní lidé, a v nich stály dvě brány - jedna u internátu, druhá u školy. Ta první se právě tyčila do stran, aby mohli studenti vcházet do prostoru školy.
Sotva jsem stačila dojít do poloviny cesty k bráně, už na mě mával blonďatý klučina s úsměvem na tváři. Měl na sobě své oblíbené bílé tričko a rifle. Domyslela jsem si důvod proč - chtěl dát najevo, že ani cesta do školy mu nezkazí tento krásný slunečný den. No jo, to byl celý Dan.
"Ahoj!" volal z dálky. Jeho rozzářený obličej vůbec nevypadal, jako by se právě chystal na deset měsíců upsat do školy. Radostí, že jej po dlouhé době zase vidím, jsem mu vpadla do rozevřené náruče. Celý dva měsíce jsme se neviděli, protože bydlíme od sebe dost daleko, a i když jsme si neustále psali po icq nebo skype, dost mi chyběl. Ještě jsem nezažila den, který by nedokázal rozjasnit svým úsměvem. I ten sebehorší den.
"Ahoj," oplatila jsem mu úsměv a vymanila se mu z náruče. "Tak jak se těšíš na další rok?"
"Pokud se Kachna přes prázdniny zpamatovala, tak docela i jo," ušklíbl se na mě a já se uchichtla. Jan Kachník byl náš matikář a dějepisář. Byla jen otázka času, kdy se pro něj uchytí tahle přezdívka a může za ni poděkovat nejen svému příjmení, ale i chování. Nepatří totiž k mezi studenty oblíbené profesory, spíše naopak. Ale zřejmě si z toho nic nedělá. Zato my díky němu získali název "Kachňata", jelikož jsme měli právě tu čest, mít jej jako třídního profesora.
"Třeba se utopil v tom svým rybníku," nahodila jsem. Narážela jsem na známou věc, že náš pan "Kačer" vlastní kousek odtud hezkou nemovitost s ještě hezčím bazénem na zahradě. Kolikrát jsme se třídou, nebo i lidma mimo ni, plánovali menší koupání při měsíčku. Určitě by se rád přidal. Protože ironické bylo, že náš pan třídní neumí plavat, ve vodě se jen tak plácá, rozhazuje rukama a kope nohama do všech stran. Poznali jsme to na adaptačním výletě na začátku prváku, když jsme vyrazili osvěžit se do jezírka. Moc dobře si vzpomínám, že ho někdo i natáčel a pomalu se to rozesílávalo po celé škole. Pro starší ročníky to však už nebyla žádná novina, ale velice známá věc. Nedivila bych se, kdybych jednou na to video narazila na youtubku.
Dan se ohlédl a zkřivil obličej do výsměšné grimasy.
"Jestli s tím měl problém, mohl brnknout, s radostí bych mu pomohl."
Otočila jsem se směrem, kterým se díval a zahlédla velice známý obličej. My o vlku a vlk nás skoro poslouchá. Stál kousek od nás a s někým telefonoval. V ruce držel pouze malý černý kufříček, který si vždycky brával do třídy. Jak jinak, když bydlí skoro u školy. Byl jedním z mála učitelů, kteří nespávali na internátu společně se studenty. Tedy samozřejmě v oddělené části budovy.
Napadlo mě, s kým asi bude můj nejlepší kamarád bydlet tento rok.. Spolužák, který obýval pokoj 14, požádal o přeložení, protože s Danem stejně moc nevycházeli a teď měl bydlet s kluky, se kterými chodil do fotbalu. Doufala jsem jen, aby se s ním dalo normálně vycházet, protože já byla na "čtrnáctce" pečená vařená. V mém pokoji jsem totiž moc dlouho nevydržela a s Danem jsme stejně byli skoro pořád spolu, protože ani on moc s ostatníma nevycházel. Ne že by nechtěl, ale spíš oni nechtěli. Takže jsme prostě vše podnikali spolu a tak jsem navíc měla alespoň trochu klid.
Mohl by to být Tomáš z Béčka. Jelikož mu taky odešel spolubydlící, byl to vlastně hlavní adept. Sice jsem ho moc dalece neznala, ale věděla jsem, že se s ním dalo docela dobře vyjít. Nedělá ze sebe machra ani nic jinýho. Prostě kluk, který to má v hlavě poskládaný.
Než jsem se stačila vzpamatovat, Dan měl už přes rameno přehozenou černou cestovní tašku, kterou zřejmě vytáhl z auta stojícího za ním.
"Opatruj se a nedělej žádný blbiny," zaslechla jsem, jak někdo říkal z místa řidiče.
"Neboj tati. Vždyť mě znáš," ujišťoval jej.
"Právě," povzdychl si muž. V rychlosti se rozloučil se svým synem a už ujížděl od školy pryč.
"Jdeme?" povytáhl Dan tázavě obočí, když si všiml, že vůbec nevnímám.
"C-cože?" zakoktala jsem se. "Jo, jasně. Jdeme," kývla jsem a oba jsme se dali do pochodu.
"Nad čím dumáš?" zeptal se zvědavě.
"Jen nad tím, kdo se u tebe usídlí," prozradila jsem mu svoje myšlenky. "Nevíš o tom něco?"
"A víš jistě, že to nebudu já, kdo se bude usídlovat někde jinde?"
"Už jsem se dívala, když jsem hledala sebe. Ale toho druhýho jsem nenašla," povzdechla jsem si.
"Tak v tom případě netuším," pokrčil rameny, jakoby mu to bylo jedno. Ono to tak vlastně bylo. Byl to typ člověka, kterýmu je okolní svět a to, co si o něm lidi myslí, ukradené. Nic si z ničeho nedělal, když mu něco nevyšlo, zkusil to znova. Když to opakovat nešlo, prostě to hodil za hlavu a stala se z toho pro něj uzavřená kapitola. Ale zato z úspěšných pokusů se dokázal radovat celý dny.
Netušila jsem, jak to dělá, ale prostě si dokázal užívat života každou minutu. A i proto jsem jej měla ráda. Vždycky mi spravil i tu nejhorší náladu a vždycky stál při mně.
U dveří internátu se už seskupovala nejčernější skupinka lidí na celé škole. Tedy ne že by neustále nosili černou barvu, ale vždy patřili mezi největší nafoukance a obdivovatele. Vlastně na nich nebylo na první pohled nic zajímavého. Možná ani na ten druhý. Parta pěti lidí, z nějž trochu vypadávala jediná dívka. Aneta, špinavá blondýna s trochu klučičím vystupováním, byla po celé škole známá jako kytaristka v GYZu - školní kapele. Přizvukoval jí kytarista druhý, Filip, který si pěstoval docela slušivý hnědý ohon sahající tak do půli lopatek. Matěj, trochu menší postavy a husté blonďaté pokrývky hlavy, se zase ochotně v kapele ujal bicích. To zase Libor, který v kapele dělá zvukaře a jiné potřebné práce, ale sám na žádný nástroj nehraje, se asi jako jediný snaží zapadnout do davu. Černé kudrliny mu často padávají do očí a tak vždy používá pro něj typický pohyb hlavou, aby je zase s co nejmeší námahou dostal na stranu, tam, kam patří. Jediný člen partičky, který v GYZu nehraje je Martin - docela vysoký brunet s uličnickým výrazem a pečlivě gelovaným rozcuchem. Mezi hnědými prameny má udělán blonďatý melír, který občas navádí pocit hnědožluté zebry, ale jinak mu i sluší. Tahle partička o něčem zarputile a vášnivě debatovala, ale ani mě to nějak moc netrápilo. Tedy do té doby, než všechny pohledy upřely na nás a Filip nespustil nezastavitelnou vlnu povyku:
"Hele támhle je!"
"Nějak jsi se spozdil, kamaráde!" zařval naším směrem Martin, který rozvinul svůj šibalský úsměv od ucha k uchu.
"Sorry, nestíhal jsem," ozval se za náma známý hlas. Otočila jsem se, abych si prohlédla, na koho důležitýho tam tak čekají a pozvedla jsem oči v sloup. Michael Betr. Jasně, jak jinak. Tak tohle byla nejdůležitější složka týhle skupiny a zároveň taky celé kapely. Ležérní oblečení, sytě hnědé polodlouhé štětinky na hlavě, které mu padaly do očí a každý vlas jiným směrem. Měla jsem pocit, že tak jak vstal, tak se každý den vydával z domu. A očividně mu to vůbec nevadilo. Pokud studentky gymnázia nebalily ty čtyři před náma, tak se idolem stával on. A to bylo asi tak osmdesát procent holek.
Prolítl kolem nás jako střela, aniž by na nás upřel jediný pohled, a připojil se ke svým věrným přátelům.
Za jednu věc jsem byla vážně šťastná - kromě Filipa a Libora všichni chodili o ročník výš a ti dva navíc do vedlejší třídy. Takže jsem v jejich přítomnosti trávila minimum času. Což se o jiných říct nedalo.
Povzdechla jsem si. Za dvě hodiny se podává večeře, do té doby by tu všichni měli být. Takže ty tři krasotinky se tu objeví co nevidět.
Obcházeli jsme kolem teď už šestičlenné skupinky, takže jsem zaslechla něco málo z rozhovoru, který vedli:
"Už víš, s kým budeš bydlet?" ptala se Aneta.
"Ještě ne, teprve se musím jít podívat," odpověděl jí Michael a nechal svou značkovou tašku dopadnout s bouchnutím na zem. "Pohlídejte mi to tu, hned jsem zpátky," řekl jim a vydal se k rozpisu, který visel na zdi na internátu, úplně na druhým konci, než stáli. Ušklíbla jsem se. Takže nakonec ho ředitel přesunul. Na konci roku mu to sice slíbil, protože měl několik průšvihů, ale málokdo tomu věřil. Teda spíše málokdo to chtěl. Všichni totiž věděli, že, i když se nezmění, už nebude vyvádět takový blbiny jako předtím, protože prostě nebude moct. A v těch blbinách ho všichni podporovali a fandili mu. Teda hlavně kluci. Holky jej obdivovaly. Proč? To mi dodnes není jasné…
U svých pokojů jsme se s Danem rozdělili. Každý jsme si potřebovali v klidu vybalit a trochu se zase zabydlet ve svých zatím opustěných pokojích. Otevřela jsem okno dokořán, aby trochu polevila ta zapuchlost v místnosti. Jakmile se do mě opřel první vánek nádherně povzbuzujícího čerstvého vzduchu, pořádně jsem se nadechla, abych pocítila známou vůni letního města. Opřela jsem se o okno a nechala na sebe proudit příjemný větřík, který pročesával mé dlouhé zrzavé, až červené prameny vlasů a odhazoval mi již odrostlou ofinu, která mi téměř už zasahovala do očí, z čela. Usmála jsem se, když můj pohled zachytil poslední spěchající spolužáky, kteří se ještě nezapsali.
Ač nerada, donutila jsem se od okna odejít a vybalit si alespoň nějaké věci, než bude večeře. Občas jsem si pro sebe stěžovala, že mám nejmenší skříň v místnosti, jelikož jsem měla problémy to tam dát. Holky se obhajovaly tím, že mám nejméně oblečení a tudíž i nejmenší skříň. Občas jsem měla chuť je za takovýhle řeči nakopnout, ale musela jsem uznat, že mají pravdu. Normálnímu člověku staří jedna cestovní taška. Jim se to nevešlo ani do dvou. Vždy jsem s pobavenými úsměvy sledovala, jak se snaží to do svých vyhraněných skříní narvat, a ani jsem nebyla překvapená, že to nakonec vzdají a nechají věci v tašce, které pak zastrčí pod postel. Tento rok to určitě nebude jiné.
Sotva mi tahle myšlenka utkvěla v hlavě, otevřely se dveře dokořán a v nich stály dvě naprosto totožné brunetky. Anděla a Běla Alerovy. Byly to dvojčata. Úplně stejné. Stejné názory, stejný pohled na svět, stejný obličej, stejný sestřich, prostě všechno. Tedy až na jednu jedinou věc - Anděla byla zamilovaná do Matěje, kdežto Běle se líbil Michael. A to byl její největší problém. Díky téhle platonické lásce ji dlouhovlasá blondýnka s typicky modrýma očima brala jako podřadnou.
Sotva mě Lenka spatřila, položila všechna svá zavazadla a rozeběhla se ke mně. Pevně mě objala, jakoby se tvářila, jako moje nejlepší kamarádka.
"Nelo, tak ráda tě zase vidím!" vyhrkla ze sebe a pak se odtáhla. "Páni, vypadáš čím dál líp."
"Ehm. Díky, ty taky," ocenila jsem její pochvalu. Avšak ani jedna z nás to nemyslela úplně vážně. Kolikrát jsem ji zaslechla, jak mě pomlouvají za zády. Hlavní narážky směřovaly většinou na mé "ďábelsky" červené vlasy. Jsem vlastně zrzka, ale málokdo tomu uvěří, protože barva směřuje spíše do hustě oranžovočervené a převažuje tam spíše ta druhá. Taková neobvyklá barva, se kterou jsem se už narodila. Ale zvykla jsem si. I na ty věčný narážky, které jsem slýchávala ze všech stran nejen ve škole. Vlastně mi to bylo jedno, nezajímalo mě, co si lidé myslí o mých vlasech. Pokud lidi trápili mé vlasy tak, že by se mnou nedokázali promluvit, ať si jdou do zeleného háječka. To byl můj názor.
Avšak Lenka to uměla famózně. Všemožně se snažila být má kamarádka, protože si zřejmě myslela, že vše, co jí říkám, si i myslím. Stejně jako teď.
"Páni, jsem ráda, že už jsme tu. Ty bágly jsou tak zatraceně těžký," postěžovala si Anděla a rozplácla se na svoji postel jak byla dlouhá a široká. A že do té šířky měla daleko.
Spolkla jsem poznámku, že si toho v tom případě neměla tolik brát.
"Promiňte holky, ale už na mě nejspíš čeká Dan, za chvíli je večeře, takže…" nedokončila jsem větu a raději vypadla. Nechtěla jsem raději nic z jejich pomluv slyšet. Věty typu: "Páni, ty její vlasy jsou červenější než dřív!" jsem fakt nepostrádala.
Vydala jsem se proto směrem od schodů na druhou stranu. Naše pokoje nebyly daleko od sebe. Já, jako pokoj 8 jsem bydlela blíž u schodů, kdežto pokoj 14 se rýsoval jen o dva pokoje dál. Takže netrvalo dlouho a už jsem klepala. Zevnitř se ozvalo trochu nepřítomné "Dále", ale hlas mi nebyl nějak povědomý. Tohle určitě nebyl Dan. Mohl to být jeho nový spolubydlící, takže jsem si s tím moc nezalamovala hlavu a prudce dveře otevřela. Což jsem neměla dělat. Uvnitř seděl na jedné z postelí hnědovlasý kluk a prohlížel si nějaký časopis. Ale jakmile jsem vstoupila, vzhlédl, aby zjistil, kdo tam vpadnul.
Oněměla jsem. Byl to pro mě šok, když jsem v tom klukovy poznala...
 

4 lidé ohodnotili tento článek.

Anketa

Líbí se vám Odi et amo?

jo 50% (2)
mohlo by být i lepší 25% (1)
ne 25% (1)

Komentáře

1 StarGate StarGate | Web | 31. prosince 2009 v 17:10 | Reagovat

Krááásnej blog .... moc hezké :) Miluji manga ....

2 Daviddrill Daviddrill | E-mail | 29. července 2017 v 1:12 | Reagovat

VasTutNet точка  ru  удалим негативные отзывы о Вас,разместим положительные,Спецалист по удалению плохой негативной информации в сетиотчистим интернет от ваших данных Удалим всю негативную информацию ,разместим положительные отзывы.Привлечение трафика аналог яндекс директа и гугла Агентство репутации Вастутнет VasTutNet точка ру!

3 Peterinset Peterinset | E-mail | Web | 26. srpna 2017 v 19:06 | Reagovat

“Adoro viaggiare in Segway”. Il modo migliore per cadere in amore con Verona in nessun tempo!
Quando si dispone di un breve tempo a coprire una citta, questo e un ottimo modo per farlo. Mi e piaciuto molto il nostro tour e guida. L'audio e stato un po' difficile, ma la guida li ha tenuti lavorando. Quando il suo caldo, questo e un ottimo modo per andare in giro e stare un po' fredda. Verona e una citta facile accesso per segway intorno. Abbiamo visto tutti i principali siti e ci hanno dato una buona sensazione per il layout della citta. Siamo stati in grado di tornare a pochi posti il giorno successivo per un po' di tempo.

https://www.regiondo.it/segway-historic-tour-in-verona

<b>Book Now</b> ''' http://segwayverona.com/

https://eu5.bookingkit.de/onPage/detail?e=2202759fc95947e409b3435a7ae87161&preview=true&lang=it

4 Larrydut Larrydut | E-mail | Web | 18. září 2017 v 3:45 | Reagovat

http://www.trip2horizon.com/component/k2/itemlist/user/1530934  скачать фильм бесплатно в хорошем качестве   смотреть бесплатные мультфильм в хорошем качестве новинки  http://greenink.com/component/k2/itemlist/user/1243252

5 Larrydut Larrydut | E-mail | Web | 26. září 2017 v 12:37 | Reagovat

http://www.afrodizzy.co.za/component/k2/itemlist/user/34129  смотреть полный мультфильм в хорошем качестве бесплатно   смотреть сериал онлайн последний охотник  http://www.mccbrasil.org.br/component/k2/itemlist/user/1024948

6 AlysonCvv AlysonCvv | E-mail | Web | 29. října 2017 v 15:57 | Reagovat
7 BethanyWyh BethanyWyh | 11. listopadu 2017 v 16:27 | Reagovat

Hey everybody! Recently I have been fighting with a lot of challenges. Friends and doctors keep telling me I should consider taking pills, so I may as well <a href=http://www.akonter.com/story/buy-viagra-online-2017/>this</a> and see how it goes. Problem is, I haven't taken it for a while, and don't wanna get back to it, we'll see how it goes.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 
RSS kanálHledatFórumRubrikyArchiv