3. prosince 2009 v 20:21 | Yoshika-chan
|
Ewička Farna...Další dodatečný dílek, protože jsem měla v plánu přes víkend napsat dva, ale nějak mi to nevyšlo :D A dneska v IVTčku jsem měla čas, tak jsem si to rozepsala a teď dopsala (je delší než normálně, jsem se trochu překonala :D)...Tak snad bude hodně komentářů ;) (ne, nebudu vás k tomu nutit, ale víte, že každý koment potěší a zvlášť, když se trochu rozepíšete a napíšete i třeba trochu té kritiky...) Snad se bude líbit :)
P.S.: pokud nekoukáte na Bleach a nevíte vůbec o co go, tak to budete mít hodně špatný :D Zvláště tento dílek :P
Nicol cestu znala už zpaměti. Došla by tam i poslepu, však to toho také při některých nocích nezbývalo moc. Zkrátila si cestu přes blátitou louku, aby se vyhnula tržniční části vesnice. Znala tu už každý kámen, snad i každý trs trávy, takže i přes tmavomodrou noc pro ni nebyl žádný problém vyhnout se skrytým pastím, které představovaly krtince či jiné jámy.
Konečně se dostala k vytouženému cíli. Spomalila a nechala se unášet propletenými uličkami. Za chvíli dorazila ke slepé uličce, ve které se rýsovaly jen jediné dveře vedoucí do zdánlivě obyčejného obchodu s cukrovinkami. Rozhlídla se, jestli je opravdu sama a vklouzla dovnitř. Ihned ji přivítala prázdná místnost, která činila rozcestí pro další tři úkryty těch největších tajemství. A právě kvůli jednomu z těch tajemství přišla.
Nestačila se ani pořádně rozhlédnout, když se ve dveřích, které byly přímo naproti těm vchodovým, objevila velice známá tvář.
"Dobrý večer, Urahara-san," pozdravila podivného chlapíka s pruhovaným kloboukem a neustále klapajícími sandály.
"Á, slečna Mannaka-chan, rád tě vidím," usmál se na ni. "Pojď dál, ti dva si zrovna dávají pořádně do těla."
Vedl ji dveřmi dál do hlubin domu, kde se objevily v podlaze dlouhé schody vedoucí někam do útrob země. Nicol už moc dobře věděla, co ji tam čeká, ale vždy byla překvapená tou úžasnou velikostí "sklepa". Tenhle dům nebyl obyčejný, to zjistila už dávno, takže jí pod schody nečekalo nic jiného, než rozlehlá jeskyně, ve které by jste snad ani nenašli konec. A uprostřed toho všeho zápasili dva kluci.
"Zdá se, že už nemůžeš," ušklíbl se oranžovlasý mladík.
"Pche. To si jenom myslíš!" ohradil se druhý a svou poznámku doplnil patřičným kopem, který směřoval přímo na hruď nepřítelovu. Ale ten se tomu hravě vyhnul.
"Udělejte si přestávku, přišla návštěva," zavolal na ně Urahara a oba kluci se podívali směrem k němu. Jakmile tmavovlasý mladík spatřil Nicol, koutky se mu okamžitě rozvinuly do širokého úsměvu a okamžitě přiběhl k nim. Pevně svou dívku objal a políbil.
"Já už stejně musím jít, tak si tady klidně svrdlikejte, hrdličky," houkl na ně úsměvně druhý klučina, který si to mířil za nimi. "Ale připrav se na zítřek, rozhodně tě nebudu šetřit," ušklíbl se na svého kamaráda.
"V to taky doufám," usmál se Nicolin přítel.
Yoshika seděla na břehu jezera. Ostatně jako každý den poslední asi půl rok. Trochu se otřásla při myšlence, že už to je více jak šest měsíců, co...Ani to nechtěla domyslet. Rychle přesunula tyhle neposedné myšlenky stranou, konečně se z té víry, že už je všechno ztraceno, dostala a to jen díky všem těm skvělým lidem, kteří jí pomáhali. A největší zásluhu na tom měl kromě její sestry právě ten, na kterého tu každý den čekala. Moc dobře si pamatovala den, kdy se tu potkali poprvé a on jí nabídl pomoc. Tehdy ho nedůvěřivě odpálkovala, ale přes noc se jí to uleželo v hlavě a ona ho musela zase vidět. Potřebovala slyšet jeho hlas a vyzpovídat se tak, jak jí to sám radil. Tak se další večer objevila na tom samém místě, jelikož nevěděla, kde jinde by ho měla hledat. Ale nemusela čekat dlouho a on přišel znovu.
Ten den se také neočekávaně Nicol rozešla s Kibou...Usmála se pro sebe při vzpomínce na všechny ty překvapené výrazy jejich přátel, když se tuhle novinku dozvěděli. Ona sama moc překvapená nebyla, čekala to. CO by to byla za sestru, kdyby neznala nejtajnější přáně a nejzapadlejší kouty srdíčka své mladší sestřičky? Tak jako ona znala ty její. Věděly o sobě snad úplně všechno. Tak to bylo už od dob, kdy jim zemřeli rodiče...
Najednou jí skočila do hlavy myšlenka, že kolem ní je až moc úmrtí. Chtěla ji zahnat, ale ani neměla možnost, protože jí na záda padl stín a ucítila nějakou podivnou sílu.
Vymršitila se na nohy a otočila se. V tu chvíli zkoprněla. Její pohled padl na nějakého podivného netvora, který byl mnohonásobně větší, než ona. Couvla dozadu, ale neuvědomila si, že stojí na srázu, a tak jí noha uklouzla a ona se skutálela dolů. Přichytily ji ale něčí ruce, který zastavily její kotrmelcovitý pohyb.
"Uf, to bylo těsný," vydechl známý hlas. Cítila, jak jí něco ochlazuje spodní část těla a uvědomila si, že sedí ve vodě. Koukla na toho věrného zachránce, i když moc dobře věděla, kdo to je.
"I-Ichigo!" vydechla úlevou, ale zároveň zděšením. Co tu proboha dělá? Co když se mu něco stane?
"Ahoj, nešiko. Kdybych tě včas nechytil, skončila bys se šutrem v hlavě," usmál se. Yoshika ani nevěděla, co na to odpovědět. Ale ani nemusela, oranžovovlasý klučina se zvedl, nechal ji tam sedět a šel směrem k příšeře.
"Co to děláš?!" vyděsila se. "Stůj!"
Ichigo neodpověděl. Jen sáhl pro zvláštní katanu, kterou měl připevněnou na zádech a šel vstříc netvorovy. Až teď si Yoshika všimla, že je oblečen do černého shihakusho. Než se však stačila rozkoukat, Ichigo skočil nad příšeru a sekl ji přímo mezi oči. V tu chvíli se netvor rozplynul, jako by nikdy nebyl. Yoshika na něj koukala vyděšeně a překvapeně. Když si Ichigo všimnul jejího výrazu, povzdechl si.
"Nejspíš ti dlužím vysvětlení."
"Nad čím přemýšlíš?" zeptal se Lenny, když společně seděli v jeho pokoji.
"Jen mě napadlo, že líbáš úplně jinak, než když jsme se potkali," pokrčila rameny.
"Vážně?" povytáhl tázavě obočí.
"Když jsme byli spolu u Madary, líbal jsi drsně a agresivně, ale teď..." nevěděla jak dokončit větu, ale něžně se na něj usmála.
Lenny se zamračil. Chytil její bradu, přitáhl si ji k sobě a políbil ji. Tak nádherně, až se Nicol zatočila hlava.
"Páni," zmohla se jen, když se jejich rty zase rozpojily.
"Nedokončila jsi větu, tak jsem myslel, že ti trochu pomůžu," usmál se na ni tím jeho nádherně sladkým úsměvem.
"Mno teď už nemám slov tuplem," zasmála se a opřela si hlavu o jeho hruď.
"Chceš říct tajemství?" zeptal se po chvíli Lenny. "Tenkrát...Bylo to kvůli tomu, že jsem moc dobře věděl, proč jsi se nechávala. A nechtěl jsem, aby jsi to udělala z nesprávného důvodu."
"Tak proč jsi mi to prostě neřekl?"
"Protože to bych si nikdy neodpustil."
"Bože, proč jsi mi tohle neřekl už dávno?" zeptala se Yoshika. Ichigo už jí pomohl na břeh a pověděl jí vše o hollow a shinigami.
"A kdy podle tebe byla ta správná chvíle? Při prvním setkání? Promiň, takovýhle věci nevykládám na potkání," ušklíbl se.
"Ne, to ne. Ale já ti měla důvěřovat a ty jsi přitom čekal půl roku, až na mě zaútočí hollow," zamračila se.
"Celou dobu jsi mi ty vysvětlovala svůj život. Neměl jsem ani šanci ti to říct," obhajoval se. Najednou se Yoshika zarazila.
"Teď se cítím trapně," hekla.
"Proč?" zasmál se.
"Protože celý půlrok ti tady vykládám o svým životě a tobě jsem ještě ani nedala šanci. Nevím o tobě vlastně vůbec nic. Jen to, že jsi sem přišel asi měsíc před tím, než jsme se potkali, s prodavačem cukrovin."
"Ale já jsem s tím počítal, když jsem ti nabízel pomoc. Musela jsi se z toho vyzpovídat," smál se dál.
"Stejně z toho nemám moc dobrý pocit. Je to divný," trvala si na svém Yoshika.
"Tak fajn. Když ti to tak vadí, tak ti zítra všechno řeknu, platí?" zeptal se.
"Platí," ušklíbla se Yoshika.
wau tak na takvýhle bezva dílek sem se těšíla už dlouho:)(ne že by mě ty ostatní nebavily,ale když sem je četla tak sem necítila vůbec žádnou tvoji radost a při tohohle dílu byla

)