close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 




Když se Krutomluv zlobí
aneb
Články, které mají s autorských klubem společného pramálo

Živote spomal! Nestíhám!
aneb
Když se snažm dohonit štěstí

Když mi myšlenky samy skáčou do hlavy
aneb
Jak jsem na ulici potkala múzu

aneb
Když píšu bez nápadu

Svět (ne)omezených možností
aneb
Moje hlava je omezená až až

Člověk je tvor nerozumný
aneb
Když chci předat informace světu

aneb
Když Pablo Picasso bledne závistí a Leonardo Da Vinci se obrací v hrobě...
Jsem hrdá členka klubu šílenců...Komu nešibě s námi, tomu šibe proti nám...
>> Na chvíli se zastavte...A darujte pár chvil pro jedno hlasování... <<

Když puberťáci zdrhají I.

28. prosince 2009 v 21:14 | Yoshika-chan |  Když puberťáci zdrhají
Vím, že většina věcí je naprosto nereálných. Je to jen vymyšlený příběh, berte to prosím na vědomí :)


"Kolik ti vyšla ta trojka?" otočil se na mě Halek při hodině matematiky. Zrovna jsme počítali nějaké nudné ronice. Jeho otáčení bylo běžné, jelikož většinou příklady opsal a sám si s tím tím pádem nedal žádnou práci.
"3a" odpověděla jsem mu a podívala se na tabuli, kde zrovna Denisa počítala ten samý příklad. Na jeho konci se rýsovalo řešení 2a.
"Ha! Máš to špatně!" smál se ten blonďák přede mnou uštěpačně. Vždycky měl strašnou radost, když jsem se spletla. Jen jsem se natáhla, abych mu jeho posmívání oplatila fackou, ale uhnul a já na něj už nedosáhla.
"Nauč se počítat," smál se dál.
"To říká ten pravej."
"Máš to špatně, Deniso. Výsledek je 3a," ozval se učitel, když kontroloval výpočet mé kamarádky.
"Kdo se směje na posled..." ušklíbla jsem se na Halka.
"Ten má dlouhý vedení," dokončil za mě větu, kterou jsem ani v plánu dokončovat neměla.
"Bude zvonit, takže zbytek doděláte za domácí úkol," oznámil učitel a třídou to nesouhlasně zamručelo.
Najednou se ozvalo zaťukání a do dveří vešla ředitelka.
"Můžu s vámi mluvit, prosím?" obrátila se na matikáře.
"Vydržte v klidu do zazvonění," přikázal učitel a následoval ředitelku za dveře.
"Aby se nezbláznil. 2a nebo 3a, vždyť je to jedno!" houkla si pro sebe Denisa, když se posadila na své místo, které sídlilo hned za mnou.
"Stejně je to stupidita," přidal se Karel sedící vedle ní.
"Prosím tě, ty mlč!" ohradila se Denča. Bylo známo, že sutečnost, že sedí zrovna vedle Karla, je pro ni naprosto nesnesitelný fakt.
Nemohla jsem jinak, než se potichu smát.
Konečně se ozval ten krásný zvuk školního zvonku ohlašující konec hodiny. Všichni se jako na povel zvedli a začali si balit, když do třídy vešla ředitelka a za ní nějací dva chlápci v policejních uniformách.
"Sedněte si!" přikázala ředitelka.
"Co ti tu dělají?"nechápal Karel.
"Že by další z těch záživných přednášek?" povzdechla si Denisa. Slovo "záživný" myslela samozřejmě ironicky.
"Michaela Černá, Petr Halek, Filip Němec, Veronika Pelášová a Aneta Snílková, pojďte k tabuli," vyzvala nás. Nechápala jsem to, ale raději jsem se poslušně zvedla a společně se svýma čtyřma spolužákama předstoupila před třídu.
"Znali jste Jana Chudého?" zeptal se jeden z policistů a propichoval nás pohledem.
"Jo, no a?" pokrčila Aneta rameny.
"Byl zavražděn," odpověděl jeho kolega. Třídou to překvapeně zašumělo.
"C-cože?" vydechla překvapeně Veronika.
Nezmohla jsem se na slovo. Honza se mnou chodil do kytary. Moc dobře jsem ho neznala, nijak zvlášť jsme se spolu nebavili, ale tohle byl naprostý šok.
"Na vražedné zbrani byly nalezeny patery otisky prstů - vaše," pokračoval dál policista. "Takže vás zatýkáme za vraždu. Soud určí datum vaší popravy."
"Cože?" vyhrkl Filip. Než jsem se však stačila vzpamatovat, Flip s Petrem vyběhli zděšeně ze třídy. Ani nevím jak, ale moje nohy se bezmyšlenkovitě pohnuly za nimi. Slyšela jsem za sebou rychlý dech a dupání mých dvou spolužaček a před sebou jsem jen viděla Petrův zátylek.
"Míšo, počkej!" slyšela jsem zděšený Anetin hlas.
"Michalo, pojď!" křikl na mě Petr zadýchaně. Seběhli jsme po schodech dolů a ocitli se před školní budovou. Ještěže byl červen a tudíž se nikdo z žáků druhého stupně nepřezouval.
"Co teď?" zeptal se Filip.
"Za mnou," zavelela jsem a všichni jsme se rozeběhli k mému domu.
'Ještěže bydlím tak blízko,' napadlo mě.
Vytáhla jsem z kapsy klíče a odemčela jsem domovní dveře. Alespoň na chvíli jsme byli v bezpečí.
"A co teď?" zeptala se Veronika. Neodpověděla jsem jí. Vytáhla jsem ze skříně nějaký batoh a začala do něj házet věci. Mikiny, nějaký nůž a našetřené peníze, které jsem našla pod uvolněným prknem v podlaze.
"Co to děláš?" zeptala se Aneta.
"Musíme odtud vypadnout," odpověděla jsem jí. Šáhla jsem ještě rychle do skříně a vylovila pět kšiltovek i se slunečními brýlemi a hodila je po ostatních.
"Takhle to bude o něco jednodušší."
"Ty dvě s náma snad nepůjdou," zarazil se Halek. Zamračila jsem se na něj.
"Ale ano, půjdou! Musíme zůstat pohromadě!" vyprskla jsem na něj. Překvapeně na mě zíral.
"Sleduješ až moc detektivky," ušklíbla se Veronika a narazila si jednu z kšiltovek na hlavu.
"Možná," usmála jsem se na ni. Přehodila jsem si batoh přes rameno a vyzvala je k odchodu. Na zádech jsem stále cítila Petrův propichující pohled.
Vyběhli jsme z domu a chytili okolo projíždějící autobus.
"A co teď?" zeptala se Aneta.
"Mám strýce pracující ve firmě v Aši," prohodil Filip.
"V Aši?" zeptala jsem se překvapeně.
"To je takovej ten nejzápadnějsí zapadákov," vysvětlila Veronika.
"Ale já vím kde to je," ohradila jsem se.
"Podle mě je to docela dobrý nápad," souhlasil Halek.

--- Mezitím ve škole ---
"Tak to bylo něco,"prolomila Lucie mlčenlivý ticho.
"Zklapni," houkla na ni Dominika.
"Docela jsem se pobavila. To se jen tak nestane, honička ve škole," ušklíbla se a vůbec si jí nevšimala
"Dominika snad řekla, aby držela hubu, ne?" vyjel po ní Vojta.
"A co? Mám se po*rat z toho, že je honí policie? Takový idioti. Je dobře, že je od nich pokoj."
"Tohle's už přehnala!" zařval Lukáš a jednu jí vrazil.
"Nechte toho!" vložil se do toho Dan a odstrčil je od sebe.
"Vždyť je zabili!" vypískla Petra.
"Ty tomu vážně věříš?" nechápala Andrea.
"Proč by teda utíkali? zeptal se Martin.
"A ty by ses nechal dobrovnolně popravit, jo?" ušklíbl se Karel.
"Já myslím, že je naprosto zbytečný se o tomhle hádat. Stejně s tím nic neuděláme," uklidňoval je Dan.
"Fajn. To beru," rezignovala Lucie a odešla ze třídy. Ostatní už se taky uklidnili a posadili se na svá místa. Nikdo neměl náladu to řešit, či se bavit o něčem jiném...
"Děje se něco?" zeptala se Dominika, když si všimla, že Denisa sedí zaraženě v lavici a nic neříká.
"Mám o ně strach," pokrčila rameny.
"Fajn, tak jim pomůžem," usmála se Andrea.
"A jak, prosím tě?" nechápal Karel.
"Prostě dokážeme jejich nevinnu."

--- U nás ---
Seděli jsme ve vlaku jedoucím na Prahu. Měli jsme štěstí a našli prázdné kupé, takže jsme měli i trochu soukrmý. Sedla jsem si k oknu a sledovala, jak se krajina kolem nás míhá. Je možný, že tohle je naposledy, co jedu vlakem. Každou chvíli nás můžou najít. Bylo zvláštní přemýšlet takhle o světě a sledovat každý pohyb, vše, co jsem až do teď považovala za samozřejmost...
"O čem přemýšlíš?" vytrhl mě z dumání Anetin hlas.
"O Honzovi," zalhala jsem. Nebylo potřeba ještě zhušťovat atmosféru.
"Kdo to jenom mohl udělat?" přemýšlel Filip nahlas.
"Rozhodně nikdo, kdo ho měl rád," ušklíbla se Veronika.
"Odkud jste ho znali?" zeptal se Petr.
"Z kytary," odpověděla jsem mu.
"S Anetou jsme s ním chodili do třídy," přidal se Filip.
"Anča mi ho představila," pokrčila Veronika rameny.
"A ty?" povytáhla jsem obočí směrem k Petrovy, který seděl naproti mě.
"Je to....Teda, byl to můj soused."
"Aha," broukla jsem jen a zase svůj pohled připoutala k oknu. Ostatním taky nebylo nijak zvlášť do řeči, takže zbytek cesty jsme promlčeli. Jen jsem občas koukla na svého spolužáka sedícího naproti mě. Nevěděla jsem proč, ale něčím si stále upoutával můj pohled. Najednou se naše oči setkali. Byla to jen chvilka, ale stejně...Nikdy jsem si nevšimla, že má zelenomodré oči. Rychle jsem ale pohledem uhnula. Proč se mi ale v tu chvíli srdce rozbušilo takovou rychlostí? Než jsem na tuhle otázku našla odpověď, víčka mi padla dolů a já tvrdě usnula.
Byl to zvláštní sen. Stála jsem na kraji propasti, pod kterou burácela voda. Zřetelně jsem ji slyšela. Každé šplouchnutí, každou vlnu dorážející na stěnu. A moc věděla jsem, že když skočím do těch hlubin, najdu něco, co hledám už dlouho. Nevěděla jsem však co, jen to, že je to velice důležité. Přesto bylo těžké se odhodlat a skočit.
Trhnutím jsem se probudila. Stačila jsem jen postřehnout, jak se mnou Veronika třese.
"Konečně jsi vzhůru. Vystupujeme," vysvětlila a já se bráboravě zvedla.
"Tak a jak pocestujeme teď?" zeptala se Aneta.
"Co další vlak?" navrhnul Filip.
"Zamítá se. To by bylo pro fízly to nejednodušší," zavrtěla Veronika hlavou.
"To pro nás taky," uškíbla se Aneta.
"V tom případě ještě můžeme jen autobusem do Vernéřova a odtama jít pěcha," navrhl Filip.
"To zní jako dobrej nápad," usoudil Petr.
"Cože? To chcete jít tu cestu pěšky?" zamračila se Aneta.
"Nic jinýho nám nezbývá. Jdeme," zavelela jsem.

--- U spolužíků ---
Sešli se u školního hřiště. Nějací malý kluci tam hráli fotbal, to jim však nebránilo vymyslet nějaký plán. Když dorazilo všech sedm slopužáků, Denisa se ujala slova:
"Musíme je z toho dostat."
"Ale jak?" povzdechl si Dan.
"O každým případu by měl existovat záznam uloženej v počítači. Kdyby jsme ty záznamy získali, tak..." zamyslela se Dominika.
"To se ti dobře mluví, ale jak se k nim dostaneme? A až se dostaneme, určitě to bude zaheslovaný," ušklíbnul se Vojta.
"Pokud jde o vstupenku k počítači, tak tu už nechte na mě," usmála se Dominika. "Jen doufám, že si Karel poradí s tím heslem."
"Za koho mě máš?" ohradil se. "To bych zvládnul i oslepu!"
"Myslím si, že čím míň lidí tam půjde, tím líp," uvažovala Dominika.
"Tak o tuhle srandu přijít rozhodně nechci. Navíc, co kdyby vás chytili, hm? Půjdu s váma," rozhodnul Vojta.
"Když jde Vojta, tak já taky," usmála se Andrea.
"Fajn," povzdechnul si Karel. "Takže my čtyři si dáme sraz tak za hodinku tady. Ostatní přijdou v šest večer k nám."
"Ok," přikývla Denisa.
"Tady máte pro jistotu klíče. Nikdo by neměl být doma, takže ani nezvoňte," hodil po nichnáhradní klíče od domu a všichni se zase rozešli po svých.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 
RSS kanálHledatFórumRubrikyArchiv