Enrique Inglesias...Doporučuji si k tomu pustit nějaké smutné písničky, protže tenhle díl je hodně smutný. Snažila jsem se (taky jsem si pouštěla pomalý ploužáky) a doufám, že mě za tenhle díl neukamenujete. Hezké čtení, vaše Yoshika-chan :)
Yoshika se jen bezmocně dívala, jak padá dolů do hlubin a nemohla se ani pohnout. Našla však ve svých útrobách poslední zbytky hlasu
"Naruto!!"
"Naruto!!"
Chtěla ho svým Fuuatsu zachytit ve vzduchu, než se však o tom mohla jen pokusit, překvapil ji Kabuto a zasáhl ji svou nataženou rukou do břicha, až odletěla o několik metrů dál. Nedokázala se ani pohnout, myslela jen na nejhorší. Rychle se snažila zachytiti Narutův tep, aby věděla, kde ho má zachytit, ale jeho tep byl...
"Neslyším ho," zašeptala vyděšeně.
Najednou se všichni nijové stáhli a zmizeli v lese.
"Yoshiko!" Nicol se rozeběhla ke své sestře, když si všimla, jak leží nehybně n zemi.
"Neslyším ho," hlesla Yoshika znovu.
"Cože?" nechápala Nicol, která jí nerozumněla.
"Neslyším jeho tep," zpakovala Yoshika a její vyděšený pohled směřoval k zemi.
"Co tím-" najednou se Nicol zarazila a rozhlédla se kolem. Byli tu jen ony dvě a Kakashi. Ale kde byl...
Vyděšeně se rozeběhla k útesu. Když se podívala dolů, měla co dělat, aby nevyjekla vyděšením. Oranžovou kombinézu omývaly prudké a nemylosrdné vlny, které vzápětí naráželi na stěnu útesu. Na jednom místě jí udržovaly ostré útesy a kolem ní byla neustále se zvětšující růžová skvrna.
"Suigetsu," zavolal Kabuto na znamení, že zde už skončili.
Yoshika sebrala poslední zbytky svých sil na to, aby se zvedla a rozeběhla se za Nicol. Chtěla ho vidět, chtěla vědět, že je naživu, že zase nějakým záhadným způsobem unikl smrti...
"Ne!" vykřikla Nicol, když viděla, jak k ní její sestra míří. Okamžitě ji chytila a vší silou se ji snažila udržet na místě. Nebylo to moc těžké, protože Yoshika se sotva držela na nohou. "Bude lepší, když to neuvidíš."
Cítila, jak se celá třese. Zničehonic Yoshika vyplivla krev. Ucítila palčivou bolest v břiše a sesunula se k zemi. Nicol ji stále držela v obětí a tak se posadila i s ní.
"Neměla by ses namáhat, máš poraněné vnitřní orgány. Budeme tě ještě potřebovat," usmál se vítězoslavně Kabuto a pak seskočil z útesu. Kakashi se zamračil zlostí a okamžitě se za ním vydal. Viděl jen, jak Kabuto bere zdefornované Narutovo tělo a běží s ním pryč.
"Kabuto!" zařval naštvaně Kakashi a chtěl se za ním rozběhnout, ale zastavil ho Suigetsu.
"To já jsem tvůj nepřítel."
Yoshika se stale dívala směrem k útesu, směrem tam, kde ležel on. Její mysl naprosto otupěla. Nemohla myslet na nic jiného než na to, co se právě stalo. Celé její tělo se třáslo, její kůže byla čím dál studenější. Nedokázala se ani pohnout, nedokázala ani uronit slzu. Nemohla.
Nicol si všimla, že se Kakashi vrací s bolestivým výrazem ve tváři. Stáhl si čelenku zpátky přes jedno oko a stoupnul si nad ně.
Nicol okamžitě poznala, že ho nedohonil. Z nějakého důvodu nemohl. Do očí se jí začaly drát slzy. Chtěla být silná kvůli Yoshice, ale slzy byly neposlušné a pomalu se kutálely po jejích tvářích jedna po druhé.
Najednou zašumělo listí a z lesa se vymořily tři postavy. Když viděli jejich smutné obličeje zarazili se. Kakashi se k nim vydal.
"Já...Suigetsu se mi postavil do cesty a už jsem nedokázal najít Kabutovu stopu. Nedokázal jsem ho přivést zpátky," hlesl a po tváři se mu najednou zkutálela slza.
"Co..?" nechápala Sakura, ale najednou jí to došlo. Tenhle tým byl původně čtyřčlenný...
Vyděšením si zakryla obličej.
"Yoshika má nejspíš poraněné vnitřní orgány a je dost v šoku," podával Kakashi dál hlášení. Shizune se rozeběhla k sedící dvojici. Když vyděla Yoshičin obličej, okamžitě otevřela svůj batoh a píchla Yoshice do ruky injekci.
"Po tomhle by měla usnout," oznámila Nicol. A opravdu za chvíli Yoshičino tělo zmírnilo třas a víčka se jí zavírala. Nicol jí opatrně položila na zem a Shizune ji začala léčit.
Nikdo už nedokázal nic říct, bylo to naprosto zbytečné...
Yoshika ucítila chladný vzduch, který se omýval okolo jejího těla. Cítila teplou náruč, ve které ležela schoulená.
"Naruto?" zašeptala a opatrně zvedla víčka. Bylo to překvapivě těžké. Ale místo obvyklé známé oranžové bundy spatřila černou vestu.
"To jsem jen já," odpověděl jí Itachiho hlas. Najednou si vzpomněla, co se stalo. Do očí se jí vedraly slzy a ona je nedokázala zastavit. Pomalu a jistě upadala do nepřestávajícího pláče.
Ucítila, jak jí Itachiho ruce sevřely pevněji. Všichni moc dobře slyšely její vzlyky. A všichni také věděli, že tohle neotřásne jen jimi, ale i celou vesnicí...


