11. října 2009 v 20:30 | Yoshika-chan
|
Vanessa Hudgens...Mno dobře, po dlouhé době jsem se dokopala k dalšímu dílku. Gomen, že jsem nenapsala minulej týden, ale snad vám to tímhle dílkem nahradím a bude se vám líbit :) Vážně jsem se snažila. Takže hezké počteníčko
Yoshika ihned použila Juuha Reppuu Shou, které letělo přímo na Nicol. Ta se jej snažila svou chakrou zastavit, ale místo toho se útok začal rozpínat. Najednou se Yoshice vrátila vzpomínka na chvíli, kdy spolu bojovali v Údolí konce...
Najednou ji tlaková vlna odhodila. Cítila, jak kolem ní proudí studený vzduch, ale najednou se vše zastavilo. Jakoby se svět najednou přestal točit. Cítila jen ostrou palčivou bolest v zádech.
"Yoshiko!" uslyšela vyděšený hlas své sestry. Pomalu otevřela oči a spatřila, že sedí opřená o strom, na který zřejmě narazila.
V tu chvíli jí najednou připadalo, jakoby jí hořela pravá ruka. Reaktivně se chytla levačkou za loket, protože věděla, že kdyby se dotkla spáleniny, nebylo by to nejpříjemnější.
Sykla bolestí a zase přivřela oči.
"Yoshiko! Jsi v pořádku?!" zaslechla ten samý vyděšený hlas jako předtím. Nicol už klečela vedle ní. Věděla to. Proto zase otevřela oči a usmála se na ni.
"Nic mi není. Jen mě to zaskočilo, nic víc."
"Vítězem se stává Mannaka Nicol," ukončil zápas rozhodčí.
"Zdá se, že po tom všem jsi přecejen silnější."
"To není pravda! Polevila jsi!"
"Ninja nesmí nikdy polevit."
"Proč? Proč jsi to udělala?" zeptala se Nicol těď už klidnějším hlasem. "Měla jsem tu těď sedět já!"
"Blázínku. Vážně si myslíš, že by to něčemu pomohlo? Maximálně by jsme tu seděli obě."
"Ustupte stranou, prosím," ozvalo se za Nicol. Byl to jeden ze zdravotníků, kteří chtěli ošetřit Yoshiku.
"Hai." Nicol se dívala, jak opatrně pokládají její sestru na nosítka.
"Měla by jste si taky zajít na ošetřovnu, ta ruka nevypadá dobře," upozornil ji zdravotník na krvácející pravačku. Do teď si toho Nicol ani nevšimla.
"To je v pohodě, nic to není."
"Nicol, nahoď jinej výraz," zamračila se Yoshika. "Hele neumírám, měla by ses radovat, vždyť jsi vyhrála celej turnaj!"
"Nech toho. Jak se mám radovat, když jsi totálně vyřízená?"
"Byla jsem už i v horším stavu."
"Na tom nezáleží."
"Jestli se teď nesebereš, tak si to pak s tebou vyřídím!" Ale pak se usmála. "Běž, tvůj kluk ti určitě bude chtít pogratulovat."
"Mno jo, Kiba..." povzdechla si. Vůbec nevěděla, co mu má říct. Ale věděla, že takhle to už dál nepůjde.
"Jo, ten nejspíš taky," špitla Yoshika.
"Co-cože? Co jsi to řekla?" vykulila Nicol oči, ale než se stačila vzpamatovat, už Yoshiku odnášeli.
Nicol šla po ulici. Byla černočerná noc, ale ona nemohla usnout. Nevěděla, kam jde, jen se potřebovala projít a uspořádat si to v hlavě. Yoshika už byla v pořádku, nějaké pohmožděniny na zádech, ale naštěstí nic vážného. O spálenou ruku se už postarala Sakura. I o tu Nicolinu, kterou teď zdobil obvaz.
Ale stále netušila, jak si to uspořádat v hlavě. Milovala Kibu, ale...A právě to "ale" ji nejvíc trápilo. Věděla, co za ním následuje, ale nechtěla si to přiznat. Nemohla.
Jenže měla v hlavě takový zmatek.
Najednou ucítila sevření svého zápěstí a než se stačila vzpamatovat, někdo ji zatáhl do tmavé úzké uličky. Zakryl jí ústa rukou, aby nemohla křičet a přitiskl na studenou zeď nějakého domu. Neviděla, kdo je to, ale jeho sevření bylo tak pevné, nedokázala se z něj dostat. Ruka s jejich úst sklouzla dolů a ona ucítila na svých rtech polibek. Ty rty byli tak nezapomenutelně něžné, tak dokonalé. Měla pocit, jakoby se dostala do toho nejkrásnějšího snu. Ten pocit jí tolik chyběl. Tak strašně moc...
"Le-nny!" zašeptala udiveně, když se jejich rty konečně odlepily.
"Psst! Pojď se mnou," vyzval ji a táhnul ji za ruku dovnitř nějakého domu. Světlo vyzařovala jen jedna svíčka postavená na stole na kraji místnosti. Rychle za sebou zavřel a zahleděl se jí do očí. Cítila ten známý nezapomenutelný pocit. Ty oči...byly tak krásné jako vždycky.
Přistoupil k ní blíž, propletl prsty jejími vlasy a přitáhl si její obličej ke svému. Vůbec se nebránila. Nechala ho, aby si pohrával si jejími rty. Obmotala mu ruce kolem krku a nechala se unášet tím nádherným polibkem.
"Co tu děláš?" zeptala se, když se jejich rty zase rozpojily.
"Chtěl jsem tě vidět," usmál se na ni tím svým překrásným úsměvem.
"Je to tu pro tebe nebezpečné."
"Neboj se, mám tu dobrého přítele, který mi pomohl se sem dostat. Navíc ty sama víš nejlíp, jak je těžké mě chytit."
"Ale stejně-"
"Tobě se vrátí milovaná osoba a ty hned myslíš na to, co se mohlo stát?"
"Milovaná osoba? Nefandi si tolik," ušklíbla se.
"A není to snad tak?" pozvedl tázavě obočí.
"Chyběl jsi mi," zašeptala místo odpovědi a opřala se o jeho hruď dýchajíc vůni jeho těla. Věděla totiž, že má pravdu. Oba to věděli.
"Proto jsem se vrátil," usmál se.
"A gratuluju k vítězství. Slyšel jsem o všem, ale bohužel jsem u toho nemohl být. Musel to být úasný zápas, dvě Mannaka proti sobě."
"Už jsi to přece jednou viděl," zavrtěla hlavou Nicol
"Taky to byl úžasný pohled."
"Nechci se o tom teď bavit. Nejsou to zrovna nejpříjemnější vzpomínky."
"Promiň."
"To nic," usmála se na něj. Nemohla si pomoct, ale když se zase zahleděla do těch očí, měla chuť ho znovu políbit a už se od něj nikdy neodtrhnout. Lenny to zřejmě vycítil a znovu ji políbil. Najednou ucítila, jak ji nadzvedává do vzduchu a za chvíli ji držel v náručí a někam odnášel. Na nic se neptala, nechala ho. S ním se cítila v bezpečí. Ať by s ním byla kdekoliv.
Světlo úplně pohaslo. Ocitli se v jiné místnosti. Opatrně ji položil na zem, která byla pokryta přikrývkami. Zde zřejmě přespával. Hleděla mu do očí a nechala jeho ruce šátrat po jejím těle. Cítila, jak jí zajíždí pod tričko, jak zkoumá každý kout jejího těla. Byla šťastná, tak strašně šťastná. Přála si, aby tento moment vydržel na vždy. Oba, tady spolu, být v jeho náručí, cítit jeho doteky, jeho jemné rty, jeho teplé tělo.
Yoshiko-chan...ty si normálně můj bůh díky kterému mám neuvěřitelnou radost přežívat další a další dny
totoje přímo božskej díl! celkem se bojím hlasovat o to Mannaka nee-chan po 10 letech..proč by měl být hnusnej konec?jak to myslíš?