Lucie Bílá...Omlouvám se, že píšu až teď, ale měla jsem toho moc (a popravdě se mi ani nechtělo). Mám new notebook, takže si tam převádím všechny dokumenty a všechno a dělám si v tom pořádek (je to vážně fuška, to by jste nevěřili :D). Mno snad se bude líbit :)
Ozvalo se zaklepání na dveře. Nicol otevřela dveře, aby se podívala, kdo za nimi přišel a spatřila Sakuřin zoufalý úsměv.
"Ahoj,"helsla.
"Ahoj, co se stalo?" vydechla překvapeně Yoshika a odstoupila ode dveří, aby Sakura mohla jít dál.
"Jde o Naruta," zašeptala. Bylo jí jasné, že ve vedlejší místnosti je Yoshika a nechtěla, aby ji zaslechla.
"Co se stalo?" zopakovala Nicol naléhavěji. Sakura se zhluboka nadechla a vysipala to ze sebe:
"On...Je to s ním čím dál horší. Nemluví, pokud nejde o mise, a pokud jsme ve vesnici, vůbec nevychází. Bojím se o něj, ale nevím, co mám dělat."
"Hokage-sama mu teď zadává mise?" vyděsila se Nicol. Copak nemůže být trochu ohleduplná?
"Nedělala by to, kdyby to sám Naruto nevyžadoval. Mysleli jsme si, že mu třeba pomůže nemyslet na to, ale je to horší a horší. Mise plní na jedničku, což je ten problém. Promiň, jestli tě zdržuju, ale musela jsem se někomu svěřit. Jsem už zoufalá. Když vidím ten jeho obličej, tak..." nedokončila větu.
Ač mluvili tiše, Yoshika je zřetelně slyšela. Sevřelo se jí hrdlo. Co to jenom provedla?
Nevěděla, kam jde. V jednu chvíli si všimla, že je u Ichiraku ramen, v druhou, že je na starém cvičišti. Vzopmněla si, jak jí Naruto vyprávěl o Tréninku přežití.
Najednou si všimla postavy sedící před náhrobníkem, na kterém byly vytesány jména ninjů zabitých v boji. Srdce se jí rozbušilo, ale pomalu postupovala směrem ke kameni. Beze slova si sedla vedle Naruta a stejně jako on se zadívala na popsanou desku. Žádné jméno jí nebylo povědomé, přesto však její pohled utkvěl na jednom jméně: Uchiha Obito.
Prvních pár minut se cítila nesvá. Srdce jí bilo jako o závod a ruce se jí třásly. A proto je spojila do sebe a obbjala jimi skrčená kolena. Ale po chvíli už se cítila líp. Dokonce mnohem líp, než kdy jindy v posledních několika dnech. Vedle Naruta se cítila v bezpečí a šťastná. Dokonce i její srdce se uklidnilo.
Nevěděla, jak dlouho tam sedí. Slunce se už přehouplo přes oblohu a pomalu se chystalo schovat za daleké kopce.
Najednou nechala svou ruku sklouznout dolů a opatrně v ní sevřela tu Narutovu. Ani se nepohnul, ale Yoshika si všimla, že jeho oči se lesknou. Pak pomalu pootočil hlavu a zadíval se jí do očí. Yoshika měla pocit, že se snad rozkočí. Jeho oči byli tak nádherné...Stejně modré, stejně zářivé, ale přesto jiné...Ale nedokázala určit, v čem.
A pak zašeptal slůvka, která sotva slyšela, ale pevně si je vryla do paměti:
"Miluju tě."
Její zorničky se rozšířili překvapením, ale i štěstím. Naklonila se k němu tak, že se skoro čely dotýkali a s úsměvem mu tiše odpověděla: "Já tebe taky."
A pak, než si to vůbec dokázala uvědomit, se jejich rty spojili. Volnou ruku propletla Narutovi do vlasů. On ji obejmul za pas a pomalu se s ní složil do měkké trávy.
Když se od sebe odtrhli, zadívala se mu hluboce do očí. Teď už byly stejné, jaké je znala. Veselé, uličnické, zářivé.
Jejich prsty byli stále propletené a Naruto ji svíral tak pevně, jakoby ji už nechtěl nikdy pustit.
Chtěla se mu omluvit. Chtěla mu říct, že je jí to všechno strašně líto. Ale nechtěla ničit tuhle nádhernou chvíli slovy. Chtěla jen zůstat v jeho objetí. Navždy.
Netrvalo dlouho a slouchlená u jeho hrudi podlehla únavě a usnula.
Ozvalo se znovu zaklepání na dveře. Už to bylo několik hodin, co Yoshika odešla. Říkala něco o tom, že se jde projít.
Sakura stále byla s Nicol a povídaly si. Ale i přes to, že už dávno zahnaly téma "Naruto", Nicol stále viděla starost v Sakuřiným výrazu.
Tentokrát ve dveřích stál Kiba s úsměvem na rtech. Byl to tak potěšený úsměv.
"Ahoj Kibo," pozdravila jej Nicol s doprovodným dlouhým polibkem a dovedla do obýváku, kde seděla Sakura.
"Ahoj," kývnul na pozdrav a Sakura mu jej oplatila.
"To by jste nevěřily, co jsem právě viděl," začal. A když viděl Nicolin zvědavý výraz, pokračoval. "Sakuro, myslím, že už si o Naruta nemusíš dělat starosti."
"Cože?" hlesla překvapeně.
"Právě jsem ho viděl na cvičišti..."
"No a?" nechápala Nicol.
"S Yoshikou," dovysvětlil a jeho úsměv se ještě rozšířil.
"C-cože?" vykoktala ze sebe Nicol. Tohle od své sestry nečekala.
"Mno nezdálo se, že by se z toho objetí chtěla nějak vykroutit, spíše naopak. Byli tak zaujatí do sebe, že si mě ani nevšimli."



Ježiši to je kouzelný,krásný