3. srpna 2009 v 23:25 | Yoshika-chan
|
Heh, tak tohle mi vážně dalo pěkně zabrat. Takže jestli mi někdo řekne, že je to slabý, vlastnoručně jej uškrtím :D Ale budu doufat, že se vám to bude líbit a že budete spokojení. Přecejen jste tohle chtěli, nebo ne? Možná jste to chtěli trochu víc rozepsat, ale...mno prostě máte smůlu. Nejsem zvrhlý poustevník, abych to rozepisovala až do morku kostí :D Jo a když už je řeč o Ero senninovi, v příštím díle se na něj můžete těšít ;) Tak dobou noc a sladký sny.
Dny ubíhaly. Yoshika se vrátila z nemocnice zpátky domů a snažila se nějak dostat z údálostí minulých dnů. Naruto na tom byl podobně, jenže on se s tím snažil vypořádat vlastním způsoben. Dokud měl síly, pracoval na opravení zničené části vesnice. Protože věděl, že kdyby neměl co dělat, začal by myslet na Yoshiku. A tomu chtěl zamezit.
Tsunade přijímala minimální počet misí, aby byla vesnice co nejdříve v pořádku.
"Jen klidně jdi, já to tu zvládnu," usmála se na Nicol Yoshika a gestem ji vyháněla z malého baráčku, který zdědili po klanu Nara.
Pomalu se stmívalo a slunce už zapadalo za horizont. Nicol s Kibou na sebe v poslední době neměli moc času a tak ji Kiba chtěl vytáhnout ven.
"Neměla bys tu zůstat sama. Řeknu Shikamarovi, aby-" ale její sestra ji přerušila:
"Uklidni se. Hele, já neumírám, jasný? Jsem v pohodě, jednu noc to tu přece sama přežiju, ne?" přemlouvala ji. Ale i když tohle řekla, moc se tak necítila. Stále jí bodalo u srdce, když jen pomyslela na Naruta...Nebo na to malé. Ale věděla, že Nicol chce být s Kibou. Potřebuje to. A rozhodně jí nechtěla bránit. V poslední době byl jejich vztah trochu napjatý. Ani ne tak z Kibové strany, jako spíše z Nicoliné. Nicol se k němu choval trochu váhavě a nejistě. Ale nechtěla se jí ptát proč. Pokud jí to Nicol bude chtít říct, řekne to.
"Ale stejně..." zamračila se nedůvěřivě Nicol.
"Hele, pokud ti jde o Yuri, tak se ti o ni postarám," snažila se ji Yoshika vést do slepé uličky. Když uviděla Nicolin výraz, věděla, že se jí to daří.
"Tohle není-"
"Neboj, my dvě se o sebe postaráme, viď?" usmála se na malého psíka, který se pojednou objevil u její nohy. Yuri na souhlas radostně zaštěkala.
"No jo. Vrátím se co nejdřív," rezignovala Nicol a pomalu otevřela domovní dveře.
"Nemusíš spěchat. Potřebuješ být s Kibou zase sama, to přece víme obě."
Najednou Nicol zůstala přimražená. Ruka na klice se jí zaschvěla a v hlavě jí naskočily dvě temné, nazelenalé oči.
Pokusila se je vyhnat z hlavy a pevněji stiskla kliku.
"Jo, asi jo," zašeptala, aniž by se Yoshice podívala do očí. Pak pomalu vyšla ven a za sebou zaklapla dveře. Nechala tam překvapenou Yoshiku stát. Ta si totiž jejího malého zaváhání všimla, i když trvalo jen vteřinu.
Nicol pomalu kráčela tmou a snažila se nemyslet na nic jiného než na lehký vánek omývající její tvář a na poslední zvuky vycházející z ulic. Ty se už pomalu vyprazdňovali a nechali uličky potemnět a zpustnout. Zbylo jen pár posledních světel vycházejících z obchodů, podniků, nebo domů. Slunce už dávno zalezlo za horizont a vyměnily jej zářivé hvězdy, které se snažily prokouknout přes temnotu noci. V tom jim pomáhal úzký srpek měsíce, snažící se vyzářit ještě tolik světla, kolik může, než nastane opět nov.
Nicol se zachvěla. Na kůži se jí usadil chladný vánek, který nečekala. Noc se jí najednou zdála chladnější, než před chvílí.
Rychle překonala posledních pár ulic, které jí ještě zbývaly, a konečně se dostala ke známému domku. Zářivé světlo, vycházející z jednoho z mnoha oken, ji trochu oslepilo. Pomalu došla ke dveřím, ale než stačila zaklepat, dveře se otevřely. V nich stál hnědovlasý kluk s uličnickým obličejem a na tváři se mu rýsoval nádherný úsměv. Nicol se jako vždy při tomhle neobyčejném úsměvu podlomily kolena, ale s trochou snahy to naštěstí ustála a nedala na sobě nic znát.
"Ahoj," uslyšela krásný medový hlas, který vycházek z toho nepřekonatelného úsměvu.
"Ahoj," oplatila mu úsměv a on ji políbil na tvář. Cítila jeho teplé rty a chtěla mu polibek vrátit, ale Kiba se odtáhl. Rozestoupil jí cestu, aby mohla projít dál a zavřel za ní dveře. V místnosti bylo hřejivé teplo. Ucítila, jak do její dlaně vklouzla jiná a sevřela ji. Podívala se mu do černých očí a najednou měla pocit, že svůj pohled snad nedokáže odvrátit. Ale odvrátily se ty šelmovité oči. Pomalu ji někam táhl. Nicol z něj však stále neodvracela pohled. Jeho rozcuchané hnědé vlasy se pohybovaly v rytmu kroku.
Najednou však klopýtla. Ucítila na svých zádech jeho druhou ruku, která jí zabránila v pádu.
"Jsi v pořádku?" zeptal se.
"Ehm...jo," odpověděla a cítila, jak jí rudnou tváře. Proto, když pokračovali dál, raději se už soustředila na cestu. Znala ji dobře. Proto se ani nedivila, když se ocitli v Kibově pokoji. Zavřel za nimi dveře a nechal svou dlaň vyklouznout z té Nicoliné. Ta dosedla na velkou, prostornou postel a zadívala se z okna. Jasně viděla zářící měsíc na tmavomodré obloze. A pak si uvědomila, že to jedno zářící okno bylo přávě to, do kterého se teď dívá, pouze z opačné strany.
"Kde je tvoje sestra?" zeptala se udiveně Kiby, který stál na opačné straně místnosti.
"Šla se s Akamarem trochu projít," pokrčil rameny, aniž by z ní spustil pohled.
Takže tu jsou úplně sami? Nicol napadlo, jestli to nebyl právě Kiba, kdo ji donutil, aby odešla. Ale vlastně jí to bylo jedno. Co záleží na tom, když se mohli vzájemně si hledět do očí a vnímat přítomnost toho druhého. A sami.
Kiba pomalu přešel k posteli a přisedl si vedle Nicol. Nechal proplést své prsty s jejími a stále se jí díval do očí. Měl najednou tak vážný pohled...
Nicol se donutila od něj odvrátit oči a nechat je sklouznout na zem. Věděla, že kdyby se mu dívala do očí, nedokázala by promluvit. A ona si potřebovala s Kibou promluvit. Ale stálo jí to hodně úsilí sklopit oči dolů. A pak i prolomit to nádherné ticho.
"Kibo," zašeptala. "Já..."
Ale pak ucítila na svých rtech ukazováček, který naznačoval, že už nemá nic říkat. Zvedla oči zase vzhůru. Jeho pohled byl stále vážný, ale bylo v něm taky něco jiného...Štestí. Štestí, že tu můžou společně takhle sedět.
Někde jakoby v dálce zaslechla tichý psí štěkot. Možná jí měl být známý, ale teď si s tím nechtěla lámat hlavu. Teď tu byla společně s Kibou.
Ukazováček mu jemně sklouzl z jejích rtů a pomalu jí jím přejížděl po tváři. Cítila, jak se jí rty chvějí nedočkavostí. Jak jí při tom doteku naskakuje husí kůže. Ale nedokázala se ani pohnout. Pouze zavřela oči a snažila se každý dotek vnímat silněji.
Ucítila na své tváři jeho teplý dech. Jeho ruka jí zajela do vlasů a pohlávala si s nimi. Cítila teplo Kibova těla. Cítila rychlý tlukot svého srdce. Cítila, jak se jeho dech pomalu přibližuje. A pak se jejich rty setkaly. Ani si nedokázala uvědomit, kdy se její ruka poknula a vnořila se do Kibových vlasů. Kibova ruka, pročesávající do teď její vlasy, zpevnila sevření a druhou rukou si přitáhl Nicol blíž.
Cítila, jak její srdce bije silněji a silněji. Jak se její tělo chvěje. Nechtěla nikdy tohle sevření povolit. Chtěla v Kibově náručí zůstat navždy. Ale její tělo chtělo víc.
Jakoby Kiba zaslechl její myšlenky, jeho ruka vyklouzla z jejích blonďatých pramenů a pomalu přejížděla po zádech. Uchopil oběma rukama cípy jejího trička a na chvíli se odtáhl. Zadíval se jí přímo do modrých očí. Nicol zvedla poslušně ruce nahoru, aby jí mohl látku snáž přetáhnout přes hlavu. Vlasy jí neposlušně spadaly do očí. Nechala Kibu, aby je lehkým pohybem posunul na stranu. V jeho tváři čišel úsměv. Nádherný. Lehký. Pod tím pohledem zacítila mrazení na zádech. Věděla, že už není cesty zpět. Ale byla šťastná.
Kiba se společně s ní položil na měkkou postel. Hladil ji po holé paži a jejich oči byly stále upřené jeden na druhým. Pomalu hmatem zkoumal strukturu jejího těla. Kousek po kousku. Nicol mu taky jednou rukou zajela pod tričko a snažila si do pometi vtisknout každičký kout jeho těla.
Věděla, co se stane. Věděla, že za chvíli se jejich těla spojí v jedno. A nechala tomu volný průběh. Nemyslela na nic. Na Lennyho, Yoshiku nebo problémy v Konoze. Jen na tuhle chvíli.
Cítila teplo. Ale nebylo to teplo Kibové kůže, ani té její. Bylo to teplo, které už znala. Přesně takhle se cítila tenkrát, když jí Kiba poprvé políbil. Tenkrát, když byl její život ještě jednoduchý.
áááááááááááá hukooooooooooooot'!!!!!!!!!!!!!!!!
takhle jsem to chtěl!!!