Fullmetal Alchemist 1. opening (vážně nevím, co to znamená, takže kdo to ví, tak se na mě nedívejte blbě xD)...Ještě jsem se stihla podívat na pár Bleachů. Já prostě nemůžu z toho 54. dílu. Ten je asi nejlepší z celé Rukiovské části *slintá nad Ichigem*. Hele lidi, já se musím přiznat - zradila jsem Naruta. Zradila jsem ho s Ichigem xD Pokud někdo neviděl tenhle díl, nemůže vědět, o čem mluvím, protože to nikdy nepochopí. Jestli je někdo, kdo viděl tenhle díl a Ichiga si neoblíbil, je buď nenormální, blázen, nebo kluk. Ne vážně, holky, musíte uznat, že v tomhle díle je nepřekonatelnej (hele no a co, tak jsem se zamilovala do kreslené postavičky, co je na tom špatnýho? xD). Slyšeli jste o tom borcovi, co se snažil prosadit zákon o právoplatném sňatku s 2D postavou? Kdyby mu to prošlo, neváhala bych xD Mno nic, končím, jsem z cesty unavená, jdu spat (poprvé po dlouhé době v deset). Dobrou noc a ať se vám dnešní díl líbí :)
P.S.: nevím, jak vy, ale já jsem u toho psaní cítila slzy. Pokud vás tohle nedojme, tak to značí jken o jedné věci: buď se sesypu z každýho dojáku, nebo neumím psát :D Ale teď už vážně dobrou noc :)
Nicol stála u zavřených dveří s rukou na klice. Byla nervózní. Nepromluvila se svou sestrou od doby, co proti sobě...
Sevřelo se jí hrdlo. Jak se má zachovat? A co má říct? Po tom všem, co se stalo...
Její ruka nevědomky sklouzla zase dolů. Pak jí ale v hlavě zazněl Sasukeho hlas: "Vypadalo to docela zle, když se škubala bolestí na té zemi."
Musí si s ní promluvit. A musí to udělat teď.
Ještě jednou stiskla kliku. Ruka se jí potila. A pak pomalu otevřela dveře.
Yoshika seděla na posteli, rukama objímala kolena u hrudi a sledovala rušnou vesnici z okna. Když zaslechla zavržení dveří, otočila pohled na ně. Vydechla překvapením, když spatřila osobu stojící v nich.
"Ahoj," špitla Nicol. Když uviděla Yoshiku, bodlo ji u srdce. Její obličej byl bezvýrazný. Nenašla v nich smutek, strach ani bolest. Nic.
Yoshika němě kývnula na pozdrav.
"Můžu jít dál?"
"Jasně," pokrčila rameny a pohodila hlavou k židli, která stála u její postele. Překvapený obličej se opět stáhl do bezvýrazné grymasy a pozorně sledovala svou mladší sestru, jak usedá na jí vybrané místo.
"Slyšela jsem, co se stalo," začala opatrně Nicol. Co jiného měla říct? Že je jí líto, že tu nebyla s ní? Nebo snad že za tohle všechno může ona? Nešlo to. Nedokázala jí říct, co cítí. Po všech těch letech. Byly si navzájem nejblišší a teď se jí ani nedokáže podívat do očí, aby jí vyklopila všechno, co chce říct? Kde je všechna jejich důvěra? Kam se poděla ta sesterská bezstarostnost? Copak je tohle mohlo jen tak z ničeho nic rozdělit?
"Rozešla jsem se s Narutem," slyšela Yoshičin chraplavý hlásek. Ani sama Yoshika nevěděla, proč to takhle řekla. Neměla to v plánu. Ale prostě jí to samo vyklouzlo z úst. A vlastně toho ani nelitovala.
"Cože?" vydechla Nicol úžasem. Ti dva byli nerozluční. Od první chvíle, kdy se potkali bylo jasné, kam to všechno povede. A bylo až nemyslitelné, že by ti dva...
Yoshika pokračovala:
"Teda ne úplně. Ale požádala jsem ho, aby jsme si dali na chvíli pauzu. Já.." zarazila se. Nicol si všimla, jak se její hnědočerné oči lesknou. Asi to pro ni bylo těžké to vyslovit nahlas, ale možná ještě těžší, dusit to v sobě." Už nemůžu. Je toho na mě moc. Potřebuju na chvíli pauzu. On..." teď už jí po tvářích stíkali teplé slzy. Nicol jí stiskla ruku, aby jí dala najevo, že tu s ní pořád je. "On...Pořád před sebou vidím ten jeho zničený obličej, když jsem mu to říkala." Nicol si přesedla na postel, aby Yoshice byla blíž. Cítila její bolest, jakoby to byla její vlastní. Cítila, jak jí její slzy trhají srdce na tísíc kousků. Nechala ji, aby si Yoshika položila hlavu na její rameno a tím jí zmáčela tričko od slz. Yoshika stiskla její ruku pevněji a Nicol ji volnou rukou objala. "Nedokázala jsem se mu podívat do očí. Nedokázala jsem v tu chvíli nic." Poslední dvě věty zašeptala tak, že jí Nicol skoro nerozumněla. Seděli tam mlčky a nehybně a ani nevěděli, jak dlouho. Nicol nevěděla, co má dělat. Bylo to Yoshičino rozhodnutí, ale zároveň věděla, že to pro Naruta musel být šok. A nejen pro něj. Ale zřejmě to tak pro ni bylo nejlepší.
"Co se ti vlastně dneska stalo, že jsi skončila zase v nemocnici?" prolomila Nicol ticho, když to uznala za vhodné. Chtěla tím Yoshiku dostat na jiný myšlenky.
"Nic vážného. Zítra bych už prý mohla jít domů," slyšela tichou odpověď.
"To je dobře. Budu se o tebe starat od rána do večera, připrav se na to," usmála se Nicol a zároveň slyšela i Yoshičin tichý smích.
Nicol si najednou uvědomila, jak lehce to šlo. Mezi nimi sice byla propast. Propast bolesti. Ale žádná jiná. Odloučení na jejich vztahu nezanechalo velké stopy. Pouze na jejich životech. Ale teď ty překážkjy mohou překonávat společně. Teď můžou tu bolest rozdělit mezi sebe. Můžou být zase o něco silnější. Společně.
"Nicol?" ozval se Yoshičin hlas. I když jí Nicol neviděla do obličeje, slyšela v něm něco zvláštního. Něco, co jí prozradilo, že se Yoshika usmívá.
To jí donutilo usmát se taky. "Ano?"
"Arigatou."



To ti jen potvrdím že tento díl je krásně smutnééj
Bulíííím