Yui...Sice krátký, ale nemám fantasii...Múza mě zase opustila, takže asi tak. Ale snad se i přes to bude líbit. Přeji všem dobrou noc a sladký sny :*
"Kde je vůbec Naruto?" zeptal se Itachi. Seděl společně se Shikamarem a Yukitoshim před nemocničním pokoji, kde se Tsunade starala o Yoshiku. I přes její příkaz, aby zůstali mezi lidmi, kteří oslavovali Sasukeho a Itachiho návrat, se prostě rozhodli sem vydat.
"To nikdo neví. Mluvil s Yoshikou naposledy když se probudila a pak už ho nikdo neviděl," zasvětil jej do situace Yukitoshi.
"Utekl?"
"To bych neřekl. Spíše se stalo něco mezi ním a Yoshikou a chce být chvíli sám. On by od ní jen tak neutekl, na to ho znám až moc dobře," zavrtěl Shikamaru hlavou.
"Slyšel jsem, že jste si s Yoshikou docela rozumněli a dokonce jsi ji i chránil," začal Yukitoshi z jiného konce.
"Spíše ona chránila mě," usmál se Itachi. "Určitě se na našem vztahu podepsala i společná potřeba chránit své mladší sourozence."
"Děkuju."
Itachi se na něj podíval nechápavým výrazem.
"Že jsi se o ni postaral, když jí chyběla pro ni nejdůležitější osoba."
Když to Itachi pochopil, usmál se pro sebe.
"To ona mi hodně pomohla. Nebýt jí, tak tu dnes nestojím. A nebýt Nicol, není tu se mnou Sasuke."
Chvíli bylo trochu skličující ticho, ale pak se dveře otevřeli a v nich stála Tsunade.
"Co vy tři tu děláte?! Neříkala jsem vám, že tam máte zůstat?!" rozčilovala se. Ale když viděla tři bolestné obličeje, její výraz se změnil na vlídnější.
"Je v pořádku. Zůstala jí tam děloha, která začala dělat paseku. Ale není to nic vážného. Zítra by měla být schopná se zase pomalu navrátit do normálního života. I když s prací ninji bych trochu počkala."
Všem se okamžitě ulevilo. Ale Tsunade pokračovala:
"Sice by byla schopná se zase navrátit, nevím jistě, jestli je na to připravená ona sama. Co se týče fyzického stavu je už v pořádku, ale co se týče toho duševního...Zažila si svoje a to na ní nechalo stopy. Nevím, jak dlouho bude trvat, než se z toho dostane."
"Sasuke!" ozvalo se za Sasukem. Už uplynulo několik hodin, co se mu podařilo zmizet z davu a teď se procházel uličkami, na které měl spoustu zpomínek. Teď už však vesnice žila zas tak, jako dřív a Sasukeho už si nijak zvlášť nevšímala.
Otočil se za zvukem hlasu a spatřil před sebou Nicol.
"Všude tě hledám," doběhla za ním a zrychleně dýchala.
"Co potřebuješ?"
"Spíš jsem si chtěla promluvit," pokrčila rameny Nicol.
"O čem bys chtěla mluvit? Máš všechno, co jsi chtěla. Jsi zpět ve své vesnici, zase s Kibou a podařilo se ti mě sem dostat taky. Tak o čem by jsi ještě chtěla mluvit?" zeptal se znova a Nicol se uchichtla.
"Jo, asi máš pravdu. Ale je toho tolik, co jsme si ještě neřekli...A přitom máme stejnou minulost."
"Chceš se bavit o historii našich klanů? To jsem mohl čekat."
"Je ještě několik nesrovnalostí, které bych chtěla vědět. A myslím, že na ně znáš odpověď jen ty."
"To může nějakou dobu počkat, nebo ne? Spíš mí řekni, proč jsi nebyla na tom setkání vesničanů, nebo co to bylo," ušklíbl se.
"Mno měla jsem k tomu určité důvody," odvrátila oči.
"Ono je to už asi taky jedno. Ale asi bys právě teď měla být se svou sestrou, nebo ne?" povytáhl obočí.
"S Yoshikou? Proč-?"
"Vypadalo to docela zle, když se škubala bolestí na té zemi."
"Cože?" vyhrkla ze sebe vyděšeně. Strachem se jí sevřel žaludek a v krku vytvořil knedlík. Proboha, co se stalo?
"Nevím, co se stalo, jen jsem zahlídl, jak ji Hokage odnáší směrem k nemocnici."
"Panebože!" hlesla Nicol a rozeběhla se k nemocnici. Musí jít okamžitě za svou sestrou, jak ji mohla nechat samotnou? Neměla z toho moc dobrý pocit, ale věděla, že ji musí vědět. I když se jí až do teď vyhýbala jak jen mohla. Tentokrát vyhýbání ničemu nepomůže...



Arigatou