19. července 2009 v 22:38 | Yoshika-chan
|
Kelly Clakrson...Smutné...ne, vážně jsem se snažila...chtěla jsem, aby to bylo smutné. Pokud tomu tak není, omlouvám se. Ale je fakt, že i mě se pomale derou slzy do očí, což se mi u psaní často nestává. Snad se to bude líbit. Možná jsem to zbytečně moc nafoukla, ale prostě se mi zdálo to tak udělat...Hele a nekřičte na ně, já vážně neměla v plánu jen jednu scénu v téhle kapitole. Mělo jich být víc. Ale copak to jde, když se člověk takhle rozepíše? Nene, budete se muset spokojit jen s jednou scénou, už to přepisovat rozhodně nehodlám - a navíc by to byla škoda, páč by to ztratilo to kouzlo (pokud už jej neztratilo dávno, že)....Tak se loučím, snad se bude líbit....
Yoshika pomalu zvedla ztěžklá víčka. První, co uviděla, byl bílý trochu špinavý, ale známý strop. Ucítila zašimrání v žaludku, když si uvědomila, do které budovy patří.
Trochu neochotně naklonila hlavu na stranu a to ji jen utvrdilo. Ležela na posteli v místnosti, kde byla jen skříň, noční stolek a židle pro hosty.
Povzdechla si. Zase skončila v nemocnici, to jí ještě zcházelo.
Opatrně se posadila a chytila se za hlavu, ve které očekávala nepříjemné bodání, jako vždy, když se ocitla v téhle budově. Tentokrát však nepřišlo. Ale cítila se jinak. Ani nevěděla proč, co je jinak, ale prostě věděla, že se něco změnilo.
Pak si vzpomněla na tvrdý náraz mířený přímo na její břicho. Položila ruku na místo, kde v ní rostl nový život. Neměla chuť ani přemýšlet. Nechtěla totiž dospět k žádným teoriím. Přecejen v místnosti nebyl Naruto ani nikdo jiný, takže to nemohlo být nic vážného. Kdyby ano, Naruto by ji neopustil, tím si byla jistá.
Seděla opřená o nadýchaný polštář sotva několik minut a už pociťovala únavu. Nechtělo se jí čekat, až k ní přijde Sakura a osvětlí jí situaci a tak se rozhodla, že za ní zajde sama.
Pohodila nohy ze strany postele a pokusila se na ně přenést všechnu váhu; totiž postavit se. Ale stála sotva vteřinu a už se jí podlomily kolena a ona se řítila přímo k zemi. Zachytily jí něčí ruce.
"Brzdi, nemůžeš si tu teď jen tak pochodovat," vyčetla ji s úsměvem Sakura a pomohla posadit se na postel.
"Právě jsem tě chtěla jít hledat," zašeptala vyčerpaně Yoshika.
"Tak jsem tady. Věř mi, nenechala bych tě dlouho samotnou. Jen jsem potřebovala rychle něco vyřídit a nečekala jsem, že se vzbudíš tak brzo."
"Tak brzo? Co tím myslíš?" nechápala Yoshika.
"Dávala jsem ti ještě alespoň pár hodin. Přecejen to byl docela tvrdej náraz," řekla teď už s vážnějším výrazem ve tváři.
"Co se stalo?"
"Itachi se Sasukem porazili Madaru a my ostatní zbytek jeho osyřelého doprovodu. Tedy až na Lennyho - ten zdrhnul. Naruto, Kiba s Nicol se za ním sice vydali, ale Nicol postihl záchvat. Teď už ale spí ve vedlejším pokoji a počítám, že se z toho rychle dostane. Je silná," dokončila svůj výčet událostí a podívala se na svou pacientku pohledem, jakoby něco očekávala.
"Co se stalo s ostatními?" zašeptala Yoshika.
"Nikomu se nestalo nic vážného. Akorát Kakashi skončil na lůžku jako obvykle, když příliš používá svůj sharingan. Jinak jsou většina drobné rány. Teda pokud jde o pobyt v této budově," usmála se na ni, ale její výraz zastínila bolest v očích. "Ale pokud jde o tebe, Yoshiko," začala váhavě a hlas se jí třásl. Věděla, jak moc ji tato zpráva vyděsí. Ta na ni vykulila své hnědé kukadla. Z výrazu jejího tváře vyčetla, že je to vážné, ale vůbec nechápala, co by se mohlo stát. Až na velkou únavu se cítila v pořádku, tak co-? Najednou jí vyschlo v krku. Už to věděla. Obrovská rána do břicha; ten zvláštní pocit; jakoby jí kus chybělo, kus který se nedá nahradit...Padalo to do sebe jako skládanka.
"Potratila jsi, Yoshiko," hlesla potichu Sakura. Najednou se ozvala obrovská bolest na pravé straně její hrudi. Její oči vyděšeně hleděly na Sakuřin bolestný obličej a nechtěli tomu uvěřit. Cítila se, jakoby měla každou chvíli prasknout. Obmotala své paže kolem břicha, jakoby tam ten malý zárodek mohla udržet. Po tváři jí sjela slza, která nezůstala dlouho sama a řinuly se další. Ani nechápala, proč jí mokří obličej, stále tomu nemohla uvěřit. Vždyť ještě před pár hodinami v sobě nosila zárodek něčeho krásného, nového života. Vždyť byli s Narutem tak šťastní, vždyť se tolik milovali, to přece nedává žádný smysl. Pamatovala si přesně štěstí, které společně prožívali, když se dozvěděli tuhle novinu. A teď to má být konec-?
Její tělo se roztřáslo nezastavitelným třasem. Přitáhla si k sobě kolena a pevně je semknula k bradě. Přes samé slzy už neviděla.
Cítila jen nepatrně, jak jí Sakura sahá na čelo, aby ověřila její tělesnou teplotu. Rychle, ale opatrně ji položila do postele na bok, avšak Yoshika stále svá kolena nepouštěla a třas ani slzy nepřestávaly.
"Promiň mi to, ale potřebuješ se prospat," zašeptala Sakura a píchla jí injekční stříkačkou nějakou tekutinu do paže. Pak se pomalu vydala k východu. Ze dveří se najednou vyřítil vyplašený Naruto.
"Yoshi-" začal, ale Sakura ho chytila a zastavila.
"nech ji, potřebuje být sama," hlesla unaveně. Ten obličej, který před chvílí viděla, ji drtil srdce. Ale věděla, že to není ni v porovnání s tím, čím si teď prochází ona s Narutem.
Dotáhla ho ven a zavřela za sebou posuvné dveře.
"Slyšel jsem, že se už probrala, tak jsem chtěl-" vysvětloval Naruto, ale pak se zarazil. "Ty jsi jí to už řekla?" zeptal se bolestivým, ne však vyčítavým tónem.
"Dala jsem jí nějaké sedativa, vyspí se z toho. Ráno už to pro ni nebude takový šok, i když nemůžu zaručit, že to nebude bolestné probuzení," přikývla na souhlas a posadila se na jednu ze židlí vedle dveří.
"Kdy se probudí?" zeptal se dychtivě Naruto.
"Tak za pět hodin. Počítám, že tak za hodinu by měla být v tvrdém spánku, do té doby by za ní neměl nikdo chodit."
Naruto hodil ublížený pohled. Chtěl být s ní.
"Měl by sis taky odpočinout, Naruto," radila mu Sakura.
"Copak teď můžu odpočívat?" ohradil se a svezl se na židli vedle Sakury. "Je to moje chyba, že se to stalo. Kdybych se býval tak nerozzuřil a nenechal se tím ovládnout-" špitl a složil hlavu do dlaní.
"Není to tvoje chyba. Objevila by se tam i tak. Znáš ji přece dobře. Je to prostě Yoshika - vždy si stojí za svým a je tvrdohlavá jako mezek," obejmula ho a snažila se jej utěšit. Rameno ji máčel svými slzamy, ale to Sakuru neodradilo. Spíše to přimělo její slzní kanálky, aby si vzaly příklad z Naruta a nechaly vyplavat tolik bolesti, co šlo. Naneštěstí se nezdálo, že by to nějak pomáhalo - právě naopak.
hej taky skoro brečím!stal se ze mě uplakánek
ale přiznám se že mě více baví když to je o Nicol..nevím jestli je to tím že ji znám nebo tak..ale nemůžu si prostě pomoct
ALE jako aby sis nemyslela,že když je to o tobě tak mě to nebaví!tak to není,zbožňuju obě mannaka!!!
jestli sem tě naštvala tak se mooooooooooooooooooc omlouvám!