Yui. To si fakt poslechněte, je to fakt pěkná písnička :)....Jinak asi zabiju Sakurku za ty její věčný otázky, grr...ne, dělám si legraci, ale máš už u mě černou tečku :D JInak díl nudný, ale líp jsem to sepsat neuměla, tak si s tím holt budete muset vystačit. Já padám do hajan, čekají na mě nádherný sny ;) Tak dobrou noc a slakdý sny vám přeji. Jo a mimochodem, tento díl měl být o Yoshice, ale v těch komentech jste mě překecali (tento díl mimochodem neměl vůbec existovat, prot je takový....pofidérní)...Tentokrát jsem to změnila, ale příště už je to nevyhnutelné. Ale pak se budu snažit to udělat zas o Nicol. Kdyby jste měli nějaký nápady, jak příběh vylepšit, sem s nimi. Není jistý, že je tam zahrnu, páč už nějaký ten příběh v hlavě mám, ale třeba mi to trochu pomůže a třeba budete mít štěstí a váš nápad se mi bude tam moc líbit, že se tam objeví. Tak zatím papa :*
Nicol ležela schoulená na nemocničním lehátku a sledovala otevřeným oknem dění v dnes neobvykle rušné vesnici. Nechávala na sebe foukat uklidňující lehký vánek a propouštěla s ním k sobě i zvuky ulic. Vesničané se snažili ze všech sil, aby napravili napáchanou škodu a zároveň si povídali o včerejší události. Všichni věděli, že největší nebezpečí vesnice už pominulo. Jakmile byli nepřátelé poraženi, rychle se rozneslo, že jeden z nich byl Uchiha Madara a že bylo Akatsuki jednou pro vždy vymeteno z povrchu zemského. Za těch několik hodin, co tu tak ležela, zaslechla několik jmen a útržků vět. Mezi nimi bylo i její jméno i její sestry. Právě kolem procházeli nějací dva muži a Nicol zaslechla část věty: "...jsou to praví hrdinové. Nemůžu uvěřit, že jsme se v nich tak spletli..." Pár vteřin potom zaslechla jiný hlas: "Ti dva mladí Uchihové..." Ale vlastník hlubokého hlasu zašel za roh, takže se k ní zbytek věty nedostal. Ale dokázala si domyslet, co mělo následovat. Najednou totiž všichni Sasukeho s Itachim považovali za hrdiny. Jak by také ne, když je zbavili jejich největší hrozby.
Najednou zaslechla Kibův radostný hlas:
"Tak jdeme na to, Akamaru!" Pomáhal s opravami a zřejmě si to dost užíval. Byl tu nějakou dobu, když se Nicol probudila. Když se ujistil, že je v pořádku a že ho tu nepotřebuje, rozhodl se jít pomoct.
Nicol už vážně bylo líp. Ze své vize už se vzpamatovala a teď toho incidentu litovala. Kvůli ní byl Kiba vydšený k smrti. Ale hlavně to bylo kvůli tomu, protože si nebyla vůbec jistá, co vlastně k Lennymu cítí. Lásku? To těžko, milovala Kibu, tím si byla naprosto jistá. Přátelství? To těžko. Nenávist? Možná, ale to by se pak přelo se včerejším záchvatem. Tak co potom? Netušila, ale rozhodně o tom teď nechtěla přemýšlet. Byly tu důležitější věci. A tím byla věc, kterou snad věděla už celá vesnice. Zaslechla i pár lidí, jak se o tom baví pod jejím oknem. Byl to Yoshičin potrat. Nevěděla, jak to zvládá a jestli se vůbec už probrala. Nebylo těžké uhádnout, jak asi se cítí Naruto. Zvlášť, když už tu byl. Vlastně to on něj to věděla. Nebyl na tom moc dobře. A hlavně si to vyčítal - že kdyby nebylo jeho, tak by Yoshika stačila včas uhnout. Ale co mu na tohle říct? Že by tam Yoshika stejně přišla? To mu už prý řekla Sakura.
Najednou ji z myšlenek vytrhl Lennyho hlas, který vycházel z ulice. Rychle se posadila a rozhlédla se po placu pod ní. Byli tak jen čtyři kluci zhruba v jejím věku a o něčem si zapáleně povídali. Když se zaposlouchala pořádně, uvědomila si, že jeden z nich měl podobný hlas, ale dokázala jej odlišit. Už z toho začíná šílet.
Rozhodla se, že zajde za Kakashim. Potřebuje nějaké rozptýlení a nikdo jiný tu už nebyl. Tedy pokud nepočítá svou sestru, která teď buď spí, nebo si chce určitě promluvit s Narutem. Za ní půjde později.
Zvedla se a oblékla si své věci, které byli úhledně poskládané ve skříni. Věděla, že Sakura bude šílet, až se to dozví, ale jí už nic nebylo, tak co?
Otevřela dveře a šla dlouhou uličkou plnou zavřených dveří. Hledala ten správný pokoj. Od Sakury věděla, že leží na pokoji č. 412. Jelikož ona byla v 408, jeho pokoj nebyl nijak daleko. Zaťukala na dveře a když se ozvalo ode dveří klidné "dále", otevřela je. Kakashi seděl na posteli ve svém černém tílku s maskou (jak jinak) s levým okem zavřeným. Čelenku měl položenou na nočním stolku a v ruce držel svoji oblíbenou knížku "Icha Icha Paradise", od které ho zřejmě právě vyrušila.
"Dobrý den," usmála se na něj a zase za sebou dveře zavřela.
"Ahoj. Neměla bys ležet?" povytáhl tázavě obočí a zaklapl knížku.
"Asi mě Sakura pak zabije, ale co," mávla bezstarostně rukou a uchichtla se. "Potřebovala jsem si trochu protáhnout nohy, už mě nebaví jen tak ležet."
"Měla by sis odpočinout. Podle Sakury to byl pořádný záchvat," nesouhlasil stále.
"Jsem v pohodě. Vyspala jsem se z toho," přesvědčovala ho a sedla si na židli, která stála vedle jeho postele. "A jak je vůbec vám?"
"Sice si chvíli poležím, ale jinak jsem v pořádku. Sharingan strašně vyřerpává, když na něj nemá člověk uspůsobené tělo a chakru," povzdechl si a Nicol se znovu uchichtla.
"Asi tu býváte často, co?"
"Ach jo. Začínáš být jako mí studenti," vydechl nevěřícně místo odpovědi.
"Kakashi-sempai," začala teď už vážně, "řekně te mi prosím, jak to probíhalo. Většina toho mi totiž unikla a nikdo moc nemá čas mi to všechno objasnit."
"Mno zřejmě tě zajímá asi nejvíc souboj Sasukeho a Itachiho s Madarou, co?" to byla řečnická otázka, ale i tak na ni Nicol kývla. "Moc toho nevím, měl jsem sám dost práce se svým soupeřem. Ale když jsme skončili, pozorně jsem to sledoval. Ten souboj byl hlavně o genjutsu, takže kdo ví, co se jim hýřilo hlavou. Každopádně to byl úžasný souboj. Nikdy bych nevěřil, že Sasuke s Itachim budou tak skvěle spolupracovat. Zvlášť po tom, co Itachi-" zarazil se. "každopádně si všechno vyříkali a zřejmě tak věrohodně, že to pochopila i celá vesnice."
"A kde jsou teď?"
"Prý se schovávají někde v lese. Zřejmě se nechtějí moc ukazovat ve vesnici. Přecejen to jsou stále nukeninové, takže se jim moc nedivím."
"Co se stalo s těma ostatníma?"
"Podařilo se nám je zabít. Ale ten, po kterém jste šli vy, utekl." Při vzpomínce na Lennyho se Nicol sevřelo hrdlo. Vzpomněla si na výjev a zatočila se jí hlava. Položila si ruku na čelo a snažila se uklidnit.
"Jsi v pořádku?" zeptal se Kakashi, který si její mimiky všimnul.
"Jo, jsem. To nic není," ujistila ho rychle a spustila ruku. Stále však měla jakoby v krku knedlík, který neodstranila ani několika polknutí.
"Měl bych zavolat Sakuru," trval stále na svém Kakashi.
"Myslím, že to nebude potřeba, určitě se tady dřív nebo později ukáže," ušklíbla se Nicol. V tom se ozvalo zaťukání a dveře se znovu otevřely. V nich stála vyčerpaně vypadající dívka s růžovými vlasy. Když si však všimla Nicol, její tvář se zamračila.
"Co tu děláš?"
"Taky tě ráda vidím," usmála se Nicol a Kakashi se neubránil smíchu.
"Máš ležet," mluvila, jakoby si její poznámky ani smíchu jejího senseie nevšímala.
"Zjišťuju informace, které vy mi nehodláte sdělit," vysvětlovala. "Jak je Yoshice?" zeptala se hned už vážným tónem.
"Právě se probudila a teď je u ní Naruto. Už je o něco klidnější než předtím, ale hodně jí to vzalo. Bude trvat, než se z toho dostane," povzdechla si.
Nicol se otočil žaludek o tři sta šedesát stupňů. Kdyby byla s Yoshikou od začátku, tohle se nemuselo stát.
"Jak je Hinatě?" zeptal se Kakashi, když si všimnul, jak na tom Nicol je. Zřejmě ji chtěl přivést na jiné myšlenky.
"O tu už se starají doma. Ještě sice není úplně v pořádku, ale zvládá to dobře. Vypadalo to hůř, než to doopravdy bylo. Přes noc se vzpamatovala. Ale minimálně týden si ještě nezacvičí. Měla by být co nejvíc v klidu," informovala je.
Ale teď," spustila zase na Nicol, "si půjdeš zase hezky lehnout! A už se od tama ani nehneš!" vyhrožovala a vystrnadila ji z pokoje.
"Nech mě, půjdu sama!" procedila Nicol naštvaně mezi zuby.
"Nashledanou, Kakashi-sensei," usmála se Sakura ještě na muže na lůžku, zavřela za sebou dveře a vlekla svou pacientku zpátky na pokoj č. 408.



Aji veselej díl
ale čekal jsem,že Kiba o ní bude mít větší strach a nenechá jí tam jen tak samotnou i když věděl že už je v přádku
Ale nevadí no