Chinaski...Ty jo, já se překonala...fakt jsem to napsala dřív jak o devíti xD Mno nic nebudu napínat, čtěte, čtěte, čtěte ;)
Pomalu se jí zase vracelo vědomí. Postupně se její smysly zase aktivovaly. Slyšela studený hučící vítr, který kolem ní proudil. Poznala, že jí někdo drží v náručí a díky velmi známé vůni i to, že ten člověk byl Naruto. Byla zesláblá a strašně ji rozbolela hlava. Pomalu zvedala oční víčka a zvykala si na světlo kolem. Před sebou uviděla Sakuru, Kakashiho, Itachiho, Ino a Shikamara, jak skáčou z jedné větve na druhou. Poznala i Narutovu nepřehlédnutelnou oranžovou bundu.
S velkou námahou zvedla ruku a sevřela v ní Narutovu bundu.
"Naruto," zašeptala ochable.
"Yoshiko!" zvolal překvapeně Naruto, když si všimnul, že se bezbranný uzlíček v jeho rukou probudil. Okamžitě se zastavil.Ostatní to hned zpozorovali a tak se k nim vrátili.
"Jak ti je?" zeptal se starostlivě Naruto.
"Postav mě, prosím," řekla mu, ale Naruto se k tomu nějak neměl. "Prosím," zopakovala mu. Naruto ji tedy opatrně postavil na větev, ale stále ji pozoroval, jako by se každou chvíli měla zhroutit. I když ona se tak vlastně i cítila.
Najednou se jí zamotala hlava. Rychle se chytila jeho ramena, aby se vůbec udržela na nohou.
"Jak se cítíš?" zeptala se Sakura.
"Jakoby mě někdo používal místo hadry na zem," otočila se na ni. "A jakoby právě někdo vytáhl mou ruku z pečící trouby."
"Díky Bohu, už je zpátky," zasmál se Shikamaru.
"Pravou ruku máš popálenou od výbuchu, takže se ani moc nemýlíš. Ale není to nic zlého," upozornila ji Sakura.
"A kde je Kiba a-" nedokončila větu, protože jí to najednou došlo. Kde by asi mohl být Kiba s Nicol?
"Zřejmě tam, kde předtím," oznámil jí sklesle Kakashi.
"Měli by jsme se tady utábořit, aby si Yoshika mohla odpočinout. Stejně se už brzy bude stmívat," navrhla Ino.
"Jsem v pořádku, můžeme pokračovat dál," namítla Yoshika. "Když se tak dívám kolem, tohle není zrovna nejlepší místo k táboření."
"Nerad to říkám, ale Yoshika má pravdu. To ale neznamená, že by jsme si tady nemohli na chvíli odpočinout," konstatoval Kakashi.
"Odpočívala jsem tady celých-" začala Yoshika, ale pak se zarazila, protože vlastně ani nevěděla, jak dlouho byla v bezvědomí.
"Čtrnáct a půl hodiny," oznámil jí Itachi, což Yoshiku dost vyděsilo. Čtrnáct a půl hodin?
"Každopádně jsem už dost odpočatá. Můžeme jít dál," prosazovala si pevným hlasem, i když si vlastně sama nebyla jistá, jestli by to zvládla.
"Tak fajn, pokračujeme dál, dokud nenajdeme vhodné místo k přenocování," rezignoval Kakashi a Yoshika se vítězoslavně usmála. Ale najednou ucítila Narutovi ruce, které ji chtěli zase popadnout do náruče.
"Jsem v pořádku, Naruto," otočila se na něj.
"Jen mám o tebe strach."
"Já vím. Ale to není nutný, já to zvládnu," usmála se na něj a odrazila se od větve dopředu.
Nicol seděla vyčerpaně pod stromem a vedle ní pokojně spal Lenny. Tedy spíše pokojně chrápal. Zetsu s připomínkami ošetřil její zranění, ale i přes to ji pravá ruka, kterou měla popálenou od výbuchu, stále pálila. A i přes obvazy cítila každý dotek, každé neopatrné pohnutí rukou.
Ale právě těď byla šťastná. Vlastně ani nevěděla proč, nedokázala to, co měla v plánu a dokonce ani nedokázala porazit osobu, kterou možná zná lépe, než samu sebe. Ale zase tam zahlédla osobu, která, ač si to nechtěla přiznat, jí někdo hluboko uvnitř strašně chyběla.
"Jak je ti?" ozval se Sasukeho hlas, který vyrušil až na Lennyho tiché chrápání dokonalé ticho.
"Už mi bylo i líp," pokrčila rameny. sykla bolestí, protože se zase ozvala její zraněná ruka. "A co ty?"
"Příště to dotáhnu do konce," sykl.
"Sasuke, proč se o mě tak zajímáš?" zeptala se trochu váhavě.
"Jak to myslíš?"
"Vždycky jsi byl jen sám za sebe, nezajímal ses o ostatní, jen o svou pomstu. Všemi pohrdáš, dokonce i Madarou, ale když jsme spolu sami, jako by jsi byl úplně jiným člověkem."
"Možná proto, že spolu máme něco společného," pokrčil rameny.
"Myslíš vesnici?" ušklíbla se.
"Ne. Osud."
"Pochybuju, že zrovna ty věříš na osud."
"Myslel jsem minulost," pokrčil rameny.
"Jenom proto, že máme společnou minulost? Vážně si myslíš, že ti tohle budu věřit?"
"Věř si čemu chceš."
"Buď uděláš, co ti říkám, nebo tenhle krásný most vyhodím do povětří," vyhrožoval muž Tazunovi, kterého držel pod krkem několik centimetrů nad zemí.
"Udělám cokoliv, jen prosím ten most nechejte být!" zachraptěl Tazuna. Věděl, že kdyby se Velký Narutův most zboural, dostala by se Země Vln do stejné situace jako před třemi lety.
Muž se usmál, rozevřel prsty omotané kolem Tazunova krku a ten s žuchnutím spadl na zem.
"Takže sem přivedeš toho, kdo porazil Momochi Zabuzu a to hezky rychle," ušklíbnul se vítězně muž.



pěkný
honem pokračuj