Mannaka nee-chan 2: III. - Gotta go my own way
27. května 2009 v 22:19 | Yoshika-chan | Mannaka nee-chan 2High school musical 2...Mno po dlouhé době přináším další dílek, tentokrát dost smutný :( Děkuju moc Kykio, která mě trochu (dobře, tak hodně :D) nakopla, protože už jsem byla v poncích s nápady...snad se bude líbit :)
"Páni! Tohle všechno mi tak strašně chybělo!" vypískla Nicol, když dorazili do vesnice.
"Copak, máš tu nějakého chlapce?" zeptal se Sai s tím jeho falešným úsměvem.
"Ne, ale je tu pár lidí, kteří mi chyběli," ušklíbla se na něj, ale pak se zarazila. "Musím se zastavit za Yukitoshim!"
"S ním se uvidíš určitě," usmál se na ni Yamato a pobídl je, aby šli dál. Netrvalo to dlouho a narazili na něj.
"Kde jsi nechala Yoshiku?" zeptal se zaraženě Yukitoshi po vřelém uvítacím obětí s Nicol a seznámení s jejím týmem.
"Je ve vesnici. Tuhle misi dostal jen náš tým," vysvětlila Nicol.
"Vy jste dopustily, aby vás rozdělili? To se divím," smál se Yukitoshi a Nicol ho varovně plácla po zádech.
"Jste připraven na odchod?" zeptal se Yamato.
"Já jsem připraven vždycky. Stačí jen zavelet k odchodu."
"Počkej - ty jsi ten posel?" vyhrkla překvapeně Nicol.
"A koho jiného jsi čekala?" zasmál se Yukitoshi.
"Takže my asi zajdeme za Hokage-sama a pak vás tu trochu provedu," obrátil se Yamato na Yukitoshiho a ten kývl na souhlas. "Vy tři máte do té doby volno. Dneska už asi nedostaneme žádnou misi, ale na zítřek by jste měli být připraveni," rozloučil se se svými svěřenci.
"My se uvidíme později," usmála se Nicol na Yukitoshiho a pádila si to směrem domů. Měla tam schůzku s Kibou.
"Nicol-neechan!" uslyšela za sebou Konohamarův hlas. "Nechceš zajít na ramen?"
"Promiň, ale nejde to. Už něco mám," pokrčila omluvně rameny, ale pak si povzdechla. Muselo to být pro Konohamara těžké, když se pohádal se svou partou a teď neměl s kým trávit svůj volný čas. A dost pochybovala, že je dobrý nápad jít povečeřet se Saiem. Sai byl dost podivín a hlavně pochybný. Nevěděla, co od něj může čekat.
"Uvidíme se zítra," usmála se na něj a utíkala domů.
"Lee? Co tady děláš?" udivila se Nicol, když přiběhla domů a uviděla Leeho a Yoshiku, jak sedí na pohovce a o něčem zarytě debatují.
"Nicol-san! Čekám tu na tebe!" usmál se Lee a okamžitě byl u ní.
"Proč? Co se děje?" nechápala Nicol. Normálně by takhle nereagovala, ale všimla si Yoshičiného naštvaného výrazu.
"Nezajdeme někam na večeři?" navrhoval Lee, jakoby její otázku vůbec neslyšel.
"Na večeři? Lee, ale já už-" nestihla dopovědět, protože zrovna někdo zaklepal na dveře.
"Dále!" zavolala. Do domu vstoupil Kiba a věrným doprovodem svého čtyřnohého společníka.
"Ahoj, Kibo. Jdeš za Yoshikou?" zeptal se nevinně Lee.
"Mno vlastně spíše za Nicol," vytřeštil na něj nechápavě oči.
"Aha. Tak ať je to cokoliv, tak to vyřeš rychle. Zrovna jsme byli na odchodu."
"Cože? Jaké my?" zamračil se Kiba a Nicol měla stále nechápavý výraz, ale i přes její nevědomost, oč tu kráčí, rychle zasáhla:
"Lee, promiň, ale já už jsem domluvená s Kibou."
"Jak to? Ten včerejšek se už nepočítá?" vyděsil se Lee.
"Včerejšek? Co myslíš?" zeptal se teď už naštvaně Kiba. Tahle tajemná rozmluva už mu začínala lézt na nervy.
"Nicol, včera jsi mi přece řekla, že mě miluješ!" vysvětloval Lee. Nicol se najednou usmála. Konečně si vzpoměla. Lee s ní na její oslavě trochu flirtoval a ona ho chtěla opatrně odbýt, ale Lee se jen tak nedal. Byl až moc tvrdohlavý. A tak se nějak dostali k tomu, že řekla nahlas, že ho má ráda. Ovšem myslela to jen kamarádsky, ale Lee to nejspíš špatně pochopil.
"Nicol," vydechl Kiba, když to uslyšel. Nejvíc ho zarazilo, že se jeho přítelkyně u toho usmívala. Sevřelo se mu hrdlo a nevěděl, co má na to říct. Proboha kdy?
Nevěděl, co jiného udělat, než se obrátit a zbaběle utéct pryč. Slyšel ještě Nicoliin zoufalý hlásek, jak volá jeho jméno. Měl pocit, jakoby se mu srdce rozlétlo na tisíc kousků, které se rozlétly všude kolem a zůstala po nich jen nepředstavitelná bolest. Taková bolest, že myslel, že se snad zhroutí uprostřed chodníku na zem. Za sebou slyšel Akamarovo tiché kňučení. Ale on nechtěl slyšet vůbec nic. Nechtěl nic vidět, nic cítit, jen...Jen zastavit tu příšernou bolest. Bolest, která asi jen tak nepřejde.
Nevěděl, kolik toho uběhnul, ale nemohl zastavit. Nechtěl zastavit. Cítil, jak mu těžknou nohy, jak jen taktak popadal dech. Ale nevnímal to. Vnímal jen tu tíživou bolest, která mu tlašila na pravou stranu hrudníku. Tak, kde byl až do teď jeho celý svět. V srdci. V Nicol. Ve společném životě s ní. Tomuhle je ale už nejspíš konec. Všemu.
"Nicol?" obrátil se Lee na blondýnku stojící zaraženě vedle něj a koukající do prázdna.
"Lee, asi by bylo nejlepší, kdyby jsi už šel," promluvila na něj Yoshika, která teď už taky stála u nich.
"Ale-"
"Prosím," zašeptala a Lee poslechl. Klapnutí dveří vrátilo Nicol zpátky do reality. Podívala se na svou sestru se stále vyděšenýma očima. Nemohla se hýbat, mluvit, jen tam tak stála.
"Proč jsi to udělala?" pustila se do ní Yoshika.
"Cože?" hlesla Nicol. Musela se hodně přemáhat, aby vůbec mohla vyslovit tyhle dvě slabiky. Tak jednoduchá a samozřejmá věc se pro ni najednou stala skoro nesplnitelnou.
"Víš, jak jsi teď Kibovi ublížila? Musela jsi mu zahýbat?" rozřilovala se Yoshika.
"Já mu nezahýbala!" teď už se rozkřikla i Nicol.
"Ne? A co mělo tohle všechno znamenat?! Nevím jak ty, ale já pro tohle jiný název neznám!"
"Nic jsem s Leem neměla!"
"Moc dobře jsem vás viděla na té oslavě spolu. A pak jste najednou oba někam zmizeli!"
"Jen jsme se šli projít, to je všechno!"
"A proto jsi mu řekla, že ho miluješ? Ségra, nikdy jsem si nemyslela, že jsi taková mrcha!"
"Cože jsem...?!" sykla Nicol, aniž by se pozastavila nad Yoshičinou otázkou. "Pokud vím, ty se k Narutovi taky nechováš zrovna nejlíp! Necháš ho v táboře a klidně si u nepřítele flirtuješ s Itachim!"
"Neflirtovala jsem s ním! Pokud vím, tak to byl právě on, kdo ti zachránil krk, tak to neobracej!"
"Nebo že trávíš až moc času s Nejim! Kdoví, co se děje, když jste spolu!"
"Neji je kamarád a ty to moc dobře víš!"
"Tak si tady laskavě nehraj na andílka, když sama nemáš úplně čistý svědomí!"
"Proč to pořád převracíš?! Tady nejde o mě a Naruta, ale o tebe a Kibu. Nebo spíš Leeho, vlastně ani nevím, se kterým z nich teď vůbec chodíš. Takže si to laskavě prvně srovnej v hlavě!" vyhrkla Yoshika a vyběhla z domu pryč.
Nicol zůstala stát jako opařená. Pomalu couvala, jako by se bála vlastního stínu, který se utvářel před ní. Narazila na zeď a svezla se po ní na zem. Ucítila palčivé slzy v očích. Jedna neposlušná slza se svezla po tváři, po ní následovala další a další...
Yoshika měla pravdu. Kibu asi už navždy stratila. A Lee? Ten si teď myslel, že s ní chodí. I když to byl její nejmenší problém.
"Kibo," zašeptala si pro sebe a najednou uslyšela nesnesitelně hlasité vzlyky, které jí trhaly uši. Byly to její vlastní. Nemohla přestat. Ztratila vše. Kiba pro ni byl její život a teď je pryč. Tolik mu ublížila. Věděla, že tohle jí Kiba jen tak neodpustí.
Svalila se na zem. Z nekonečného pláče jí chytli křeče v břiše. Byla to nesnesitelná bolest, ale ta uvnitř byla mnohem horší. Zaťala ruku v pěst a začala mlátit do podlahy. Vzteky. Ne na Kibu. Ani na Leeho, nebo Yoshiku. Na sebe. Byla tak strašně naštvaná jen a jen na sebe. Už nemohla dál. Tohle byl naprostý konec.
Komentáře
Tak to je úžasný...takže tě už napadly nápady jo?
jen tak dál
mno ty jsi k tomu hodně přispěla
ale je fakt, že už je moje spisovatelské "umění" zase nejspíš v normálu (ty uvozovky jsou tam proto, protože zas tak velký uměni to není
)...Každopádně už mám v hlavě, co se bude dít dál, teď to jen sepsat
Tak to je dobře Yoshiko-chan že je tvoje spisovatelské umění zase v normálu
už se těším na další díl
tenhle je fakt moc smutný
Můžem dnes očekávat další díl ? tady ten je moc smutný...včera jsem nemohl ani usnout furt jsem na to myslela a jak to bude dál
suprový



Ahojky,
prodávám věcičky z korálků, stačí mrknout na muj blog a vybrat, ceny 2x-3x levnější než v obchodě
diky ♥