Šli temnou chodbou, plamen pochodně osvětloval tmavé kamenné zdi. Zvuk praskajícího ohně doprovázeli jen kroky, které se šířili dál. Tahle cesta naháněla Yoshice husí kůži už jen proto, že ležela pod zemí, a tak zkřížila ruce na prsou a nechala malý plamínek ohně viset těsně před ní, aby osvětloval děsivou chodbu trochu víc.
"Už tam skoro jsme," usmál se na ni Atsuchi, který si všiml její nervozity. Ale jeho úsmě v pološeru pochodně, kterou držel před sebou, aby světlo dopadalo co nejdál před ně, vypadal jeho úsměv trochu děsivě. Přesto se Yoshika trochu uklidnila a nechala plamínek nad jejím čelem zhasnout.
"Už jste Kimara vyslýchali?" prolomil ticho katashi.
"Bohužel ještě ne. Soustředili jsme se na opravy vesnice a hlavně jsme mysleli, že teď už jediný náš problém je Zvučná, o kterou se dokážeme postarat sami," zavrtěl hlavou.
"Zřejmě jsme to měli pořádně prošetřit před tím, než bezhlavě uzavřeme naši misi. Zvláště, když ty útoky nebyly leckdejaké," řekla Yoshika.
Pomalu se přibližovali k tmavým železným dveřím, které rozdělovaly chodbu.
"Kai!" odstranil pečeť Atsuchi a dveře se s rachotem otevřely. Za nimi bylo vidět několik temných, zamřížovaných místností. Atsuchi kolem nich bezstarostně prošel a zastavil se až na konci chodby. V poslední "klícce" uviděla Yoshika temnou siluetu Kimara, sedícího v rohu.
"Zřejmě se tam nahoře ještě pořád něco děje, když jste se vrátili," řekl s ledovým klidem Kimaro.
"Máme na tebe pár otázek," řekl Kiyoshi a zamračeně jej pozoroval. Yoshika se mu nedivila. Ještě stále totiž nevyřešili poslední otázku, která se jim minule naskytla: Totiž, proč sem povolali všechny elementy.
"A proč si myslíte, že bych vám na ně měl odpovědět?"
"Pokud vím, je to v tvém vlastním zájmu, když tě tvůj společník zradil," odpověděl mu Katashi.
"Zdá se, že Andělů strážných ubilo, nebo se snad mýlím? A vás dva taky ještě neznám," otočil se na Misaki a Katashiho, když postoupil až k mříži, která je od sebe oddělovala. Yoshika strovnala oči do malinkých štěrbinek. Ve vězení kamenné vesnice byli jen ona, Katashi, Misaki a Kiyoshi, doprovázeni Atsuchim. Shichiro totiž musel zůstat nahoře a pomáhat s přestavbou vesnice.
"Zdá se, že nejste tak úplně hloupí. Máš pravdu, můj společník mě zradil," díval se na Katashiho, ale jeho výraz byl až nepřirozeně klidný, jako by seděli v čajovně a povídali si o počasí. Jenže neseděli a téma bylo mnohem závažnější, proto Yoshiku jeho nepochopitelný klid rozzuřoval. Několikrát se proto nadechla, zavřela oči a nechala vnitřní teplo prodit s chakrou svým chakrovým oběhovým systémem. Jakmile se trochu uklidnila, otevřela oči a otočila se na Atsuchiho.
"Mohl byste, prosím...?" zeptala se. Atsuchi to pochopil, a pomalu se vzdálil. Jakmile Yoshika viděla, že je plamen pochodně dost daleko, obrátila se zpět na Kimara.
"Tak fajn. Teď si můžeme v klidu promluvit. Proč jste povolali do vesnice zrovna elementy? Za jakým to bylo účelem?"
"Za jakým účelem? Mno nejspíš za účelem likvidace," řekl, aniž by mrknul a stále se při tom usmíval. Ač to Yoshika tušila, trochu ji to vyděsilo. Nebo možná ten jeho klid, kterým to řekl.
"Měli jsme v plánu zaútočit na vesnici jen prot, aby jste se tu ukázali. Tím by jsme vám mohli hravě zlikvidovat a Kamenná by získala navrch. Měli jste padnout do naší nachystané pasti, jenže jste mě odhalili moc brzo, takže plán ztroskotal."
"Vy? Kdo vy?" zeptala se Misaki.
"Chm. S Kazekagem jsme se dohodli, že útoků využijeme ve prospěch vesnice. Jenže to nevyšlo. Ostatně, můj společník měl prochu jiné plány s vesnicí."
"Jaké plány?" zeptal se Kiyoshi.
"Hmm...to bych taky docela rád věděl. Myslel jsem si, že jdeme za stejným cílem. Totiž, zjistit, kdo je doopravdy v naší vesnici elementem a eliminovat jej."
"Ty malej..." zamračila se Yoshika a její ruka zčervenala. Najednou ale ucítila Katashiho ruku na svém rameni.
"Kdo je ten tvůj záhadný společník?" zeptal se, aby to zamluvil. Yoshika se uklidnila, ale nechala ruku zatnutou v pěst.
"Tohle by jste nikdy neuhodli. Nikdy na to nepřijdete. Možná jsi chytrý, ale ne dost. A i kdybyste na to přišli, nemáte šanci ho porazit," usmál se a sedl si zpátky do rohu.
"Už nemám nic, co bych vám řekl. Myslím, že vaše práce tu skončila. Být vámi, utekl bych honem rychle domů, protože by vám mohli nastat kruté noci," zasmál se.
"Ještě jednu otázku: Ví Kazekage, kdo je ten tvůj společník?" zeptala se Misaki.
"Ten ani nevěděl, že za útoky stojím i já. Ale měli by jste si dávat bacha na některé ninji z vesnice. Může se totiž lehce stát, že vás přijdou v noci zabít."
"Cože?" zemračil se Kiyoshi, ale najednou se za ním objevil Atsuchi.
"Měli by jsme jít, nebo se po nás bude shánět šéf ochranky."
"My tady už stejně asi skončili," řekl Katashi a naznačil Kiyoshimu, aby se uklidnil.
"Co tu děláš tak brzy, Naruto?" zeptala se Sakura, když uviděla Naruta u hrobu Jiraiyi.
"Sakura-chan!" vyděsil se, když se otočil a zjistil, kdo stojí za ním. Pak ale opět svůj obličej stáhl do vyrovnaného pohledu a zase stočil svůj pohled k náhrobku. "Řekl jsem si, že bych měl zase Ero-sennina po dlouhé době navštívit."
"To je v pořádku, nemusíš mi lhát," usmála se Sakura a Naruto na ni překvapeně pohlédl. "Vím, že jsi tu každé ráno. Jen nechápu, proč to přede všemi tajíš."
"Doufal jsem, že to nezjistíš. Přál bych si, aby to skončilo jinak. Zaplatilo za to až moc lidí," řekl smutným hlasem a očima bloudil po jméně jeho senseie vyrytého v šedém kameni.
"To já taky, Naruto," souhlasila smutně Sakura a položila mu ruku na rameno.
"Proč? Proč to takhle muselo dopadnout? Proč všichni kvůli mě museli zemřít?"
Sakura pocítila, že se Naruto třese. Nevěděla, co pro něj má udělat. Vlastně ani nevěděla, co má udělat pro sebe. Chápala Naruta. Až moc dobře. Zemřelo až moc jeho blízkých a to prostě neunesl.
"Není to tvoje chyba," pronesla skoro neslyšně. "Zemřeli by, i kdyby byl Kyuubi zapečetěný do někoho jiného."
"Kdyby neexistoval...Kdyby neexistoval, tak by se tohle všechno nikdy nestalo!" vykřikl a setřásl její ruku. Dívala se na jeho ubrečený a ztrápený obličej.
"Odpusť, Naruto," zašeptala, když jej obejmula. Naruto se o ni celý ty roky staral. Chránil ji, podporoval ji. Teď byla řada na ní. Zrovna teď ji potřebuje jako nikdy předtím.
"Proč?" zeptal se překvapeně.
"Protože tohle všechno...za všechno můžu jen já..."
"Takže jsme se dozvěděli, že nemůžeme věřit ani Tsuchikagemu," prohodila Misaki. Všichni čtyři se uvelebili v lese, kde měli klid. Jelikož usoudili, že není bezpečné se o útocích dohadovat v téhle vesnici.
"Měli by jsme si věci přestěhovat sem," navrhl Kiyoshi, "Kdyby náhodou se něco stalo, nemuseli by jsme se pak k nim dostat."
"A jak to chceš udělat, aby si tě nikdo nevšimnul? Přecejen nemusí každý vědět, co jsme se dozvěděli a že téhle vesnici nedůvěřujeme," namítal Katashi.
"Chm. Pro mě to není problém," usmál se Kiyoshi a vykonal přivolávací jutsu. Před ním se objevil červenohnědý orangutan.
"Mikio, dones nám prosím sem naše věci z ubytovny. Ale dej pozor, aby tě nikdo neviděl," nařídil mu a jeho červenohnědá srst znizela z dohledu.
"Zvládne to tak, aby si ho nikdo nevšiml?" zapochybovala Misaki.
"Tss. Co si myslíš? Ještě pořád je to shinobijský orangutan, ne?"
"Dobře, dobře. Jen jsem se zeptala," bránila se Misaki. Katashi se jen usmál jejich hádce a zvedl oči k Yoshice, která stála na stromě a dívala se směrem k vesnici.
"Co jí je? Není ve své kůži, nebo co?" zeptal se Kiyoshi a šáhl si na krk. Vzpoměl si na včerejšek, kdy ho málem zaškrtila. Ještě nikdy se nenechala takhle rychle a takhle moc vytočit.
"Tebe to nemusí zajímat!" vyjela Misaki.
"Misaki, jen klid," uklidňoval ji Katashi, ale pak zvedl svůj pohled zpátky na svou společnici.
"Neměla to v poslední době nejlehčí a tahle mise jí taky moc neprospívá."
Najednou se z hlubin lesa vynořil červený kožíšek, který nesl čtyři batohy.
"Výborně, Mikio," pochválil jej Kiyoshi, když orangutan položil jejich zavazadla na zem a vylezl si na Kiyoshiho záda.
"Pokud tu budeme jen tak stát, tak na nic novýho nepřijdeme. Měli by jsme se vrátit do vesnice," řekla Yoshika, která se objevila vedle nich.
"Dobrý nápad," souhlasil Katashi a zadíval se na Mikia.
"Děkujeme za pomoc, můžeš už se vrátit," usmál se Kiyoshi na orangutana, ten zakřičel a zmizel.
"Tak jdeme," vyzvala je Misaki, když batohy ukryla pod kořeny stromu, zakryla je listím a označila strom bílým šátkem.
"Tady máte ty dokumenty," přinesl jim Atsuchi dokumenty o všech ninjích z vesnice, když si o ně požádali.
"Děkujem," usmála se na něj Yoshika a vzala si jej od něj. Nebylo jich zrovna málo.
"A na co je potřebujete?" zadíval se na ně Atsuchi podezřívavě.
"Jen si chceme něco ověřit, nic víc," řekl s ledovým klidem katashi, jako by tahle prosba byla samozřejmost.
"Tohle nejsou zrovna věci, které by jsme měli ukazovat kde komu," nesouhlasil Atsuchi.
"A my jsme snad kde kdo? Jsme tu pro to, aby jsme vaší vesnici pomohli a to přesně děláme," pokrčila rameny Misaki.
"Jste ninjové z cizí vesnice a to musím brát v potaz, i když jste tu jako přátelé a spojenci."
"Nebojte, tyhle informace se nikdo nedozví," odpověděl Kiyoshi.
"Nic jiného, než vám věřit, mi asi nezbývá," zakroutil hlavou a odešel.
Yoshika postavila hromadu složek na trávu a všichni čtyři si kolem ní sesedli. Sešli se na stejném místě, odkud tenkrát zaregistrovali výbuch. Byl to tichý nerušený plac, odkud měli dostatečný výhled na vesnici.
"Myslíte, že to k něčemu bude? Sám Kimaro říkal, že na toho člověka nikdy nepřijdeme," zapochybovala Misaki.
"Někde začít musíme. Já bych řekl, že by jsme mohli rozdělit ninji, kteří mají naprosto čistý rejstřík a na které to nesedí, a ten zbytek. To by nám pak mohlo pomoct," rozhodl Katashi a všichni souhlasili.
Byli asi v polovině, když se dostali k Shichirovi. Yoshika se zrovna natahovala pro novou složku, ale Katashi ji raději předběhl a vzal si ji. Věděl, že by si to měl projít někdo, kdo bude alespoň trochu nestranný. A to u Yoshiky asi nehrozilo. Nic tam ale nenašel. Zjistil, že patří už několik měsíců do rady kmene, jeho učitel vyl Atsuchi a už několikrát nemálo pomohl v misích. Samozřejmě tam nebyla ani zmínka o tom, že by měl být element.
"Konec," prohodila jen tak mimochodem Misaki, když házela na hromadu poslední složku.
"A co teď? Těch ´nevinných´ ninjů nám zůstalo docela dost," ušklýbl se Kiyoshi.
"Budeme je sledovat," navrhl Katashi.
"Jak? Jsme jen čtyři," nechápala Misaki.
"Od čeho máme Summony? Yoshičiní ptáci budou na tuhle práci nejlepší. Co myslíš, Yoshiko?" obrátil se na ni Katashi. Ale Yoshika byla zahleděná někam do prázdna a vůbec je neposlouchala.
"Yoshiko, slyšíš mě?" zalomcoval s ní.
"C-co? Promiň, zamyslela jsem se," omlouvala se, ale stále byla jako smyslů zbavená.
"Děláš mi starosti o Naruta a Sakuru?" zeptala se Misaki.
"Nebyl na tom zrovna nejlíp, když jsme odcházeli. Bojím se, aby to nepřehnal."
"Myslím, že to nemusíš. Naruto není z těch, kteří to jen ta vzdají. Navíc, Sakura ti řekla, že se o něj postará, a té přece můžeš věřit, ne?" usmála se Misaki.
"Asi máš pravdu. Ale stejně..."
"Co se stalo?" zeptal se Kiyoshi, který o situaci v Listové neměl ani páru.
"To je nadlouho. Zkrátka mají takové rodinné problémy," pokrčila rameny Misaki.
"Sasuke není má rodina!" sykla Yoshika a zamračila se na ni.
"Uchiha Sasuke? Vy už jste ho našli?"
"Tak nějak...Hele a co tenhle?" odvedl ´Katashi raději řeč jinam a sebral z klína Yoshice složku na které stálo ANBU.
"Jeden z těch, kteří nemají ´city, minulost, budoucnost´,?" zašklebila se Misaki, která si vzpoměla na Saie, bývalého člena ANBU ROOT.
"Možná by nebyl špatný nápad s těmi Summons. Doufám, že budete počítat i s mými opičkami," protáhl se Kiyoshi a vstal.
"Tss. Čím víc, tím líp," usmál se Katashi.

Předchozí: Desátý
Následující: Dvanáctý



oki, tak jsem si tě zatím přidala jen jako odkaz na blog xD